Muztagh Ata 7542 m - jak to tehdy bylo kousek pod vrcholem?

Z původních pěti kroků jsem se dostala až na dvacet a tempo si držím. Sice fouká silný ledový vítr, ale tohle tempo mi stačí k tomu, abych tělo udržovala v zahřátém stavu, takže mi ani není zima. Krok za krokem stoupám k vrcholu Muztagh Aty, překračuji hranici sedmi tisíc metrů a pochvaluji si, že se mi jde dobře. Fyzicky také cítím, že na to mám. A tak jdu. Dvacet kroků, zastávka, dvacet kroků, zastávka… Letmý pohled na výškoměr na hodinkách ukazuje, že jsem ušla dalších sto výškových metrů. „Paráda,“ zaraduji se a na tváři se mi objeví spokojený úsměv. „Když takhle vydržím, za dvě tři hodiny bych mohla být na vrcholu,“ prolétne mi hlavou.

Na kopci fungujeme už skoro tři týdny. Tři týdny pendlujeme po stejné cestě nahoru a dolů, tři týdny roztápíme vodu z ledovce, tři týdny koukáme nahoru s hlavou zakloněnou směrem k vrcholu, tři týdny se těšíme na den D.

Po těchto třech náročných týdnech nabíráme v základním táboře síly k závěrečnému útoku. Užíváme si tak sladké nicnedělání, pálivou čínskou stravu, kamarády sviště, každou noční hodinu hýkající osla kousek od našeho stanu… Po třech dnech jdeme opět „do práce“. Nastává to, kvůli čemu jsme sem přijeli. Nahoru jdeme naposledy. Tentokrát s cílem pokusit se vystoupit na vrchol Muztagh Aty. Škoda jen, že luxusní slunečné a bezvětrné počasí právě skončilo. Vrchol je zahalen v oblacích a vítr začíná nabírat na síle. V jedničce (prvním výškovém táboře – cca 5400 m) si prožíváme večer bouřku. Vítr, který se v posledních dnech rozfoukal, zničil vyšlápnutou stopu. Snažíme se jít po paměti, přesto se ocitáme mezi jedničkou a dvojkou v trhlinovém poli. Raději se vážeme na lano, když nám po několikáté zůstane noha viset někde v prázdnu. Ve dvojce (druhý výškový tábor – cca 6200 m) už přes den nepadáme vedrem, ale jsme ukryti ve stanu, do trojky (třetí výškový tábor – cca 6800 m) se doplazíme po několikahodinovém boji s větrem. Vichr cloumá stanem, ledové krystalky pomalu zasypávají náš stan a předpověď od naší rosničky v Česku je skutečně „optimistická“: dnes vítr 60 km/hod., zítra 80 km/hod. a další dny má zesilovat na 100 km/hod. Druhý zdroj počasí hlásí v podstatě totéž, jen přidává ještě více na rychlosti. Noc je hodně větrná. Na to, že spíme skoro v sedmi tisících, chrupkám, jak mimino. Zdeněk se občas budí, aby se prodýchnul. S východem slunce vystrčíme hlavu ze stanu a konstatujeme, že je pořád stejně. Hodinu přemýšlíme, jestli jít nebo ne. Nakonec se shodneme, že to zkusíme, a když to nepůjde, vrátíme se.

Zdenda jde přede mnou, ale nijak moc ho neztrácím. Jde to dobře, jsem plná optimismu a jsem si jistá, že to dokážeme. Vítr nám sice síly ubírá, ale zatím se cítím v pohodě. „To snad ne,“ zděsím se. „Přece se mi teď nebude chtít na záchod,“ představa vykonání velké potřeby ve výšce 7100 metrů, ve větru, který má sílu tak 70 kilometrů v hodině a teplota se pohybuje hluboce pod mínus deseti stupni, se mi zdá neskutečná. Křeče v břiše po chvíli poleví a já s úlevou šlapu dál. Po pár minutách opět strnu. Fakt asi budu muset jít. Pár vteřin ještě přemýšlím, jestli se tahle přirozená lidská potřeba nedá nějak zaplašit a odložit na vhodnější chvíli. Bohužel vyhrává příroda. A nejen to, tahle příhoda odstartuje celou sérii chyb, které v několika následujících minutách udělám. Rozhlédnu se po vhodném „keříku“, za který by se před větrem dalo aspoň trochu skrýt. Ovšem na pláni není ani žádná terénní vlnka. Noc nic, takže rukavice, kalhoty dolů a nepárat se s tím. Za tu velmi krátkou chvíli mi ruce omrzají, nemám v nich žádný cit. V batohu mám velké péřové rukavice. Nemůžu je ale vůbec nahmátnout. Zmrzlá ruka není schopna v batohu hmatem nic identifikovat. Vytahuji ruku a strkám je do kapes. Kroutím se bolestí a za chvíli to zkouším znovu. Musím. Pokud nedám ruce do tepla, nedopadnou dobře. Až na několikátý pokus se mi daří jednu rukavici vylovit. Strkám do ní obě ruce. Brzy je trošku zahřeji. Potřebuji si připnout hůlky na batoh, nejsem schopná je v rukách udržet. Než se mi to podaří, ztrácím spoustu času. Zdeněk mi už zmizel z dohledu a ruce mi znovu mrznou. Podaří se mi je znovu uvézt do provozní teploty, tak pomalu stoupám dál. Celá akce mě ale rozhodila. Vůbec nejsem v pohodě. Nedaří se mi najít vhodné tempo, často stojím, dýchám, zkrátka ne a ne chytit pravidelný rytmus. Ten když mám, jsem schopná šlapat hodiny. Ale tentokrát to nejde. „Asi málo piju,“ bleskne mi hlavou. Ve stejném okamžiku shazuji batoh a vyndávám termosku. Teplý čaj mi udělá dobře. Připadám si mnohem lépe, než před chvílí. „Třeba to teď půjde, potřebovala jsem pít,“ mluvím sama se sebou. Vrátím pití zpět do boční kapsy batohu a znovu ho nahazuji na záda. V tom ztuhnu a civím bez hnutí na mou bílou termosku, která nabírá rychlost a uhání dolů svahem, až mizí neznámo kde. „Néééééééééééééééé,“ snažím se vzteky překřičet vítr. Vztek se mění v zoufalství. Jít bez vody nahoru je bláznovství. Dehydratace v takto vysoké nadmořské výšce řádně zacvičí se zdravým člověk, natož s člověkem, který nemá srdce úplně v pořádku. Bez doplňování tekutin by mohlo dojít k rychlému rozvoji výškové nemoci, otoku plic, otoku mozku a pokud by nebyl sestup dolů rychlý, tak i ke smrti.

Ještě v krátkém zmatení mysli zkouším jít kousek nahoru, ale vím, že to je jen proto, abych rozchodila, že se nahoru nepodívám. Nechci tomu věřit. Setina sekundy změnila vše, o co jsme se tady snažili. V dáli vidím Zdenka, který se za mnou vrací. „Dlouho jsem tě neviděl, tak jsem se šel podívat, co se stalo,“ říká mi a já ho smutně seznamuji s čerstvou novinkou. „Jsem bez vody“. On jí už také nemá moc. S bídou tak pro sebe, rozhodně ne pro dva na několik hodin. Sice jsme zhruba pouhých tři sta výškových metrů od vrcholu, ale v této výšce je už výstup hodně pomalý a nahoru by nám to ještě pár hodin zabralo. A pak bychom se museli dostat ještě dollů, což by také nějakou tu hodinku ještě trvalo. „Jdeme dolů,“ rázně rozhoduje a já ho poslechnu. Má pravdu. Takový hazard nám za to nestojí. Mrknu ještě na hodinky, v jaké jsem výšce a sestupuji za ním dolů. Na nový pokus už nemáme čas a i kdybychom měli, hlášená předpověď je na další dny špatná. Musíme dolů. Cestou přemýšlím a docházím k závěru, že zase takové fiasko to není. Dosáhla jsem výšky 7219 metrů což je na člověka s kardiostimulátorem určitě dobrý výkon.