Běhání je lék na duši

Napřed se mi běhat nechtělo, ale musela jsem. Teď, když z nějakého důvodu běhat nemůžu, jsem z toho nervozní. Běh mi chybí. Nevím, kdy přesně přišel ten zlom, kdy se běhání z nutnosti změnilo v běhání pro radost, ale přišlo to. Ale jsem člověk a ne robot, takže i dnes se mi stává, že se mi nechce. Představa válení je také lákavá. Ale také vím, že nejhorší okamžik je obout si boty a zavřít za sebou dveře od bytu a zládnout první kilák, možná kilák a půl, než se dostanu do tempa, a pak už běžím.

Při běhání si člověk skvěle vyčistí hlavu a vyřeší spoustu problémů. To je věc známá. Pocítila jsem to i já na vlastní kůži. Díky běhání jsem také dokončila vysokou školu. Před státnicemi jsem měla možnost si vzít 50 pracovních dnů volna na učení. Na první pohled skvělá věc. Na druhý už ne. Představa být tolik dní sama zavřená mezi čtyřmi zdmi a drtit do sebe učivo – z toho se člověk musí zákonitě zbláznit. A přece ne. V tomto období jsem chodívala běhat dvakrát denně a naběhala desítky kilometrů měsíčně. A učení zkrátka nepřišlo. Naopak, vždy po běhu jsem byla znova schopna pojmout kvanta dalších vědomostí.