Jak naběhat na čtvrtmaratonu skoro půlmaraton

Rozhodla jsem se vyzkoušet nějaký další závod a tak jsme se Zdenkem vyrazili do Prostějoviček na čtvrtmaraton "MEZI LESY" (10,8 km).  Závod se běží krásným prostředím vojenského prostoru Dětkovice. Ovšem, jak se ukázalo, právě krása a rozlehlost těchto lesů může mít i svá úskalí. Vraťme se ale na start.

Před závodem říkám Zdenkovi, že by mi vyhovovalo běžet samotné a držet si své tempo. Což se mi na druhém kilometru také podaří. Skupince čítající tak osm lidí v kopci uteču, ale běžce přede mnou nemám šanci dohnat. A tak si běžím lesa sama, nasávám podzimním atmosféru a libuji si, jak mi utíkají metry. Míjím čtvrtý kilometr a na šestém potkávám avízovou hasičskou hlídku s občerstvením. Říkám si, že do cíle je to necelých pět kilometrů. To zmáknu, takže zkusím trochu přidat a zvýšit tempo, které si následující kilometry držím. Pochvaluji si, jak se mi podařilo se osamostatnit, takže nebudu muset před cílem sprintovat. Mám totiž obavy, že by mi na tento čin síly moc nezbyly.

„Už by měla být každou chvíli cedule značící osmý kilometr, ale pořád žádnou nevidím. To je blbost, abych ji přehlídla,“ trochu znepokojeně uvažuji, přesto běžím dál svým tempem.

Už mám v nohách aspoň deset kilometrů, soudím dle unavenosti nohou a cedule pořád nikde. Najednou si mi uleví. Vybíhám z lesa a přede mnou je zavřená závora. „Ano, o té se mluvilo na startu, že je na devátém kilometru a máme ji oběhnout,“ uklidním se. Po pár stech metrech však zjistím, že mylně. Dobíhám na křižovatku a po červených šipkách ani památka. Zkouším zvonit na zvonek hájenky, aby mi poradili, na kterou stranu jsou Prostějovičky. Nikdo neotvírá. Bezradně postávám na křižovatce a jediné, co mě napadá, že zkusím počkat, jestli mě nějaká dobrá duše nedoběhne. A tak se také po pár minutách stane. Skupinka, které jsem s velkou radostí na druhém kilometru utekla, se objevuje u hájenky a já ji s ještě větší radostí, než když jsem ji utekla, vítám. Bohužel ani nikdo z běžců neví, kde jsme a kam  máme běžet. Rozhodujeme se pro jednu stranu a dobíháme do nějaké vesnice. Na autobusové zastávce čteme – Myslejovice. Vůbec nemáme tušení, kde to je. Paní na křižovatce nám říká, Prostějovičky jsou támhle tím směrem, ale to je tak 6 kilometrů.

O komplikacích během závodu se už zřejmě dozvěděli i pořadatelé, kteří brzy přijíždí. Navrhují, že nás odvezou do cíle a závod bude anulován. My se ale rozhodujeme doběhnout do cíle, i když toho máme plné kecky. Běžíme zpět k závoře a odtud různýma lesníma cestama, které nás zavedou do Křenůvek. Tady stojí další hasičský vůz a opět nám navrhují, že nás dovezou do cíle.  Ptám se, jak je to ještě daleko. Říkají, že tak dva tři kilometry. Rozhoduji se stůj co stůj závod dokončit po svých. Přidává se ke mně ještě jedna běžkyně a společně z posledních sil zdoláváme poslední kopec, vzájemně se podporujeme a dodáváme si energii.  Cílem probíháme po zhruba  sedmnácti kilometrech takřka ruku v ruce společně… Tam se dovzídáme, že nějaký „vtipálek“ pootáčel skoro všechny cedule, takže ti, co cestu neznali z předchozích ročníků, si závod více či méně nedobrovolně prodloužili.

Teď už se smějeme tomu, jak se dá na čtvrtmaratonu naběhat takřka půlmaratón. Ale je fakt, že člověk, nachystaný běžet závod dlouhý 11 kilometrů, si rozvrhne síly úplně jinak, než kdyby věděl, že bude běžet 17 kilometrů.  Na druhou stranu je i toto dobrý trénink do hor.