Nenáviděné běhání

Běhání jsem řádila mezi nenáviděné sporty. Byla to nuda a ještě k tomu se člověk řádně zadýchal a zpotil. Neviděla jsem na něm jedinou pozitivní věc. Na gymnáziu jsem dokonce byla nucena kilometr a půl běžet v rámci jedné dvouhodinovky tělocviku  dvakrát. Poprvé jsem se totiž courala velmi pomalou chůzí. Přece se nebudu unavovat, ne? Nejsem blázen. Jenže jsem to přepískla a nevešla se do časového limitu. Nekompromisní tělocvikářka mě na atletickou dráhu poslala bez milosti znovu.

Se skončením školních let jsem se zbavila i onoho běhu a všech sportovních aktivit. A moje už tak mizerná fyzička šla dolů. Přesněji klesla skoro do záporných hodnot. Jenže. Kdo chce chodit po horách, musí fyzičku mít. O tom jsem se potupně přesvědčila na vlastní kůži. Vyrazili jsme na těžko na dvoudenní přechod Roháčů. Stoupání do Baníkovského sedla mě odrovnalo. Zcela zchvácena jsem odpočívala snad každých deset metrů. Sedlo se nepřibližovalo a navíc mě deptali turisté ve velmi pokročilém věku, kteří mě s úsměvem předcházeli. „Tohle už nechci zažít. Musím s tím něco udělat,“ honilo se mi hlavou. A ač je to neuvěřitelné, jako první sport, kterým se chtěla pokusit získat fyzičku, bylo nenáviděné běhání.

Počkala jsem, až přítel odejde hrát fotbal, obula jsem si obyčejné tenisky (o nějakém odpružení jsem neměla ani potuchy) a vyběhla. Upalovala jsem jako o závod. Po sto metrech jsem myslela, že umřu. Zastavila se a v hlubokém předklonu popadala dech. Srdce bušilo a na mě skoro přicházely mdloby. „Tohle že je to běhání, které má mít blahodárný vliv na organismus,“ nemohla jsem pochopit ty řeči o tom, jak někdo bez běhání nemůže být. „Běhání je hnus,“ pomyslela jsem si a jak spráskaný pes jsem se vrátila domů. Červíček ale hlodal. „Přece na běhání běžci něco mají. Ale co,“ vrtalo mi hlavou.  Začetla jsem se do spousty časopisů a zjistila, že k radosti z běhání se člověk musí dopracovat. Za týden, kdy přítel zase vyrazil odehrát fotbalové utkání, jsem znovu nazula tenisky a vyběhla. Tentokrát jsem však nenasadila zběsilý sprint, ale držela se nastudovaných informací. Střídala jsem pomalý běh s chůzí. A ono to šlo. Sice mi běhání bůhvíjakou radost nedělalo, ale stanovený kilometr jsem zvládla. Začala jsem chodit běhat pravidelně a najednou jsem ten kilometr uběhla v kuse celý. Doma jsem tuto novinu radostně oznámila. A hned si dala další cíl. Zvládla jsem postupně i dva kilometry a dopracovala se dokonce i na pět. Jenže mně vrtal v hlavě další brouk – běhání v kopcovitém terénu. Kousek od bytu je menší kopec, kterému jsem se sice obloukem vyhýbala. Ale čím víc jsem se mu vyhýbala, tím víc mě lákal. Když uzrál čas, sebevědomě jsem se do něj pustila. „Uběhnu pět kilometrů jakoby nic, tak proč by mě malý kopec měl dělat potíže,“ přesvědčovala jsem sama sebe, abych vzápětí zjistila, že kopec není rovinka. Při běhu se mi chtělo zvracet, zastavit a raději běžet dolů. Ale nevzdala jsem ho a vyběhla ho.