Asi po stopadesáté se převalím na druhý bok. Jsme na cestě už čtrnáctý den, každý máme pár kilogramů tuku, ale i svalů dole a před sebou ještě řádný kus cesty. Před čtyřmi dny jsme došli do cíle treku Makálu – základního tábora (BC) čtvrté nejvyšší hory světa majestátní Makálu (8463 m). Zatímco většina tady končí a vrací se zpět, pro nás vše teprve začíná. Přitom už samotný trek Makálu patří pro svou délku a odlehlost k velmi náročným podnikům. Ale zase na rozdíl od treků, které se podnikají kolem Annapúren nebo k Everestu, tady mají lidé hory jen pro sebe.

V BC Makálu (4900 m) využijeme poslední kamenné lodžie a služeb dvou krásných mladých Nepálek. K večeři nám uvaří smaženou rýži, které všichni sníme dvojnásobnou porci. Zřejmě podvědomě tušíme, že následující dny budeme spíše strádat hlady. Máme přesně určené porce, které nesmíme překročit, jinak bychom hladověli zcela.

Jeden pytlík ovesné kaše k snídani, 100 gramů ořechů nebo sušeného ovoce, necelých 100 gramů sušeného masa, jedna 60gramová a jedna 80gramová energetická tyčinka ke svačinkám a k večeři si můžeme dopřát necelých 100 gramů rýže s trochou instantní omáčky a pěti gramy špeku. Toť vše. Na jeden den toho příliš není, takže obžerství se zřejmě v následujících dnech obávat nemusíme. Spíše máme obavy, abychom to fyzicky vydrželi. Příjem energie vzhledem k jejímu výdeji nebude zrovna v rovnováze.

Loučíme se se základním táborem. Cesta do Šerpání Low Campu (5300 m) sice vede sutí, ale je jasně daná. Nad námi září Makálu a před námi leží nekonečné moře kamení…

Hraje si s námi výška

Počáteční dny jsou kruté. Po prvním vyčerpávajícím celodenním pochodu už za každou hroudou vidím tábor. Pavel se Zdeňkem střídavě hledají příhodné místo k vytouženému přenocování. Když konečně Zdeněk hlásí, že našel fajn plácek s vodou a je to jen dvacet minut cesty, nahodím pětadvacetikilový batoh zpět na záda a tempem, za které by se ani šnek nemusel stydět, šlapu do tábora. Zdeněk nelhal, tábor je vážně moc pěkný. Vybereme jeden z mnoha plácků, postavíme stan, nanosíme vodu a vaříme čaje. Pohoda před stanem ale brzy končí. Jakmile se tábor dostane do stínu, rapidně se ochlazuje. Zalezeme do stanu a odpočíváme. Je sice ještě brzy, ale já se tady v Himálaji naučila spát kdykoli, kdekoli a klidně i dvanáct třináct hodin denně, což je pro mé srdce, které hlídá kardiostimulátor, určitě dobré.

Ráno Pavla pobolívá hlava. Rozhodujeme se zůstat na místě další den, a pokud se jeho stav nezlepší, budeme muset sestoupit zpět do nižší nadmořské výšky. Zatímco Pavel leží se zasmušilým výrazem ve stanu, my se Zdeňkem využíváme krásného počasí a jdeme na průzkum. Chceme vystoupat v rámci další aklimatizace do nadmořské výšky 5600 m a pokusit se najít cestu dál. Z kempu se totiž nabízejí dvě možnosti pokračování. Zkoušíme jít ledovcovým korytem tvořeným pohyblivou sutí dál. Docházíme až do místa, kde cesta zahýbá prudce doleva. Náznaky kamenných mužíků tu sice jsou, ale terén je neschůdný. Vracíme se zpátky. Pavlovi stále není dobře, a tak zůstaneme ještě jeden den a prozkoumáme druhou variantu.

Ráno jdeme hledat cestu už všichni tři, Pavlovi se přes noc ulevilo. Bohužel zjišťujeme, že ani druhá varianta zřejmě nebude správná. Opět to otáčíme ve výšce kolem 5600 m – cesta se nám zdá dost nebezpečná. Místy nás ohrožuje padající kamení z okolních skal. Kudy se zítra vydat dál? Nakonec se rozhodneme pro první variantu. Jak se později ukáže, zvolili jsme správně. „Moji“ dva chlapi mají zřejmě slušnou intuici a orientační smysl.

U čela ledovce

Po dnech odpočinku je potřeba zase začít makat. Den má jednoduchý scénář – bloudění v suti, mátožení se ve výšce kolem 5700 metrů, podlamující se nohy pod těžkým batohem. Do Šerpání High Campu (5700 m) přicházíme krátce předtím, než se sluníčko schová, vzápětí se však ocitáme v lednici.

Jsme u čela ledovce, zítra nás čeká průstup přes šestitisícová sedla. Honem postavíme stan a začneme nosit vodu. Zdeněk opět nezklame a vydá se hledat nástup na ledovec, abychom v noci, až budeme vyrážet, nebloudili. Začíná mi být pořádná zima, dokonce kluky přemlouvám, že bychom dneska mohli vařit v chodbičce stanu, ale neukecám je. Oblékám na sebe všechno peří, co mám, takže mi kouká jen nos. Ochlazuje se natolik, že než stačíme donést vodu z ledovcového potůčku ke stanu, je na jejím povrchu ledová vrstva.

Náročná sedla

Den D začíná dvě hodiny po půlnoci, kdy musíme opustit teplíčko a vylézt ven na mráz, uvařit lehkou snídani, sbalit stan, nasadit sedáky. Vyjít se nám podaří za svitu měsíce krátce před čtvrtou hodinou ranní. Ještě že Zdeněk včera hledal cestu dál. Potmě by se mezi obrovskými nestabilními kameny špatně hledala. Hned v úvodu špatně došlápnu na houpající se kámen a ten mi nemilosrdně přiskřípne holeň. Chvíli vydýchávám bolest, pak se ztěžka zvednu. Zdeněk mi pomůže nasadit batoh a zkoušíme jít dál. Bolest pomalu ustupuje. Nebo spíš neustupuje, ale nahrazuje ji ukrutné mrznutí prstů na nohou. To ale netrápí jen mě.

Zdeněk jdoucí vpředu se snaží vyhýbat trhlinám a natrefit v mohutné hradbě skal správné místo k průchodu. Jdeme pomalu, jsme už ve výšce okolo šesti tisíc metrů.

Zoufale se snažím spatřit světlající oblohu, ta však nepřichází. Až konečně, tam na východě už není tak tmavá, konečně se blíží svítání a s ním i slunce. Trvá to však ještě nekonečné desítky minut, než nás pohladí první sluneční paprsky. V tom okamžiku všichni zastavíme, beze slov zujeme boty a ponožky a mneme si holé prsty na nohou. Jsou ledové a bez citu. Po chvíli se nám je podaří přivést zpět k životu.

Stoupáme pořád mírně nahoru a pomalu se přibližujeme k místu, které by mohlo být hledaným sedlem Šerpání (6135 m). Konečně jsme na jeho úpatí. Vzhledem k těžké bagáži se rozhodujeme zajistit si ho lanem. První se vydává vzhůru Pavel, v polovině buduje štand, kam za ním dolézá Zdeněk, aby mohl odjistit znovu Pavla, který doleze do zhruba dvou třetin celkové výšky. Pak přichází řada na mě. Lezu pomalu, strašně se zadýchávám, každou chvíli odpočívám.

Konečně jsem u Zdeňka a těším se, že si trochu vydechnu. Jenže všechno je jinak. „Převaž se na druhé lano a rovnou můžeš pokračovat, odjistí tě z vrchu Pavel.“ Místo odpočinku funím dál vzhůru. Chápu, že nemáme čas na to, abychom se zbytečně zastavovali. Pavel se přibližuje velmi pomalu. Necelých padesát metrů zdolávám snad půl hodiny. Nahoru už nám zbývá jen pár výškových metrů. Ze sedla se nám otevírají fantastické výhledy na sedmitisícovou Barunce (7162 m), fotogenickou horu Amadablam (6812 m) i West Col (6143 m) – sedlo, které ještě dnes musíme zvládnout přejít.

V moři sněhu

Slanění dolů na ledovec je ještě náročnější než výstup do sedla. Z nestabilní skály se uvolňují kameny. Těžký batoh mi slaňování komplikuje více, než je zdrávo. Břišní svaly, ruce, záda – cítím, jak mi pomalu odcházejí. Navíc lano nedosáhne až k zemi. Házím batoh dolů a pomocí dvou cepínů se snažím opatrně slézt na ledovec. Všichni honem prcháme od skály.

Tento úsek byl fyzicky hodně náročný a v termosce není ani kapka čaje. Musíme si chtě nechtě udělat pauzu a začít roztápět v ešusu sníh.

Přechod relativně rovného ledovce do sedla West Col se nese ve znamení boření se hluboko do sněhu, zhoršujícího se počasí a blížící se noci. Kluci se vepředu střídají, já šmatlám ztěžka za nimi. Všichni toho máme plné zuby a nádherné okolní scenerie jsou nám fuk. Procházíme prvním výškovým táborem Barunce. „Zabivakujeme,“ škemrám potichu. „Ne, musíme dojít až do základního tábora Barunce,“ říkají kluci. Sklopím uši a z posledních sil se sunu do sedla. Sluníčko pomalu zapadá a mně v hlavě hlodá myšlenka, jak takto vysílená slaním s těžkým batohem ze sedla dolů. Do BC Barunce docházíme za úplné tmy. Zalezu do stanu a okamžitě usínám.

Jsme tu dobře?

Nikam ráno nespěcháme, čeká nás „pouze“ přesun do tábora Digmo Komba (4900 m). Cesta vede po proudu řeky krásným údolím Hunku pořád mírně z kopce. Včerejší den nám dal zabrat. Po třech hodinách chůze se zastavujeme u krásného jezírka s písečnými plážemi a vaříme si hříbkovou polévku.

Přemlouvám kluky, že si dáme dnes pauzu a odpočineme si. Neuspěji. Jdeme dál. Kemp má být vzdálený tak hodinku chůze. Jdeme hodinu, dvě, tři a kemp pořád nikde. Zapadá slunce, stmívá se, ochlazuje se a kemp pořád nikde. A před námi docela prudké stoupání. Cesta se navzdory mapě, kde vede stále podél řeky a kemp se u ní také nachází, začíná stoupat vzhůru a od řeky se odpojuje. Opět navrhuji, že zabivakujeme a ráno uvidíme. Kluci jsou však vůči mým nápadům imunní.

Kemp není ani za dalším kopcem. Je už skoro deset večer. Tentokrát důrazně říkám: „Nikam už nejdu, zabivakujeme a ráno uvidíme.“ Pavel sice trošku brblá, ale protože i Zdeňkovi se jeví můj nápad rozumný, zabivakujeme. Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne. Povalujeme se ve spacácích na travičce před stanem a nemůžeme se nabažit pohledů na Mera Peak a další štíty. Nakonec se sbalíme a podle rady kolemjdoucího nosiče snadno najdeme kemp. Tam se zbytek dne jen válíme a jíme. Nádherný den.

Tady také končí naše himálajská romantika. Výstup na Mera Peak (6476 m) je už o něčem jiném. Vládne tu komerce, po kopci se motají skupinky lidí, o kterých se ani nedá říct, že jsou to horolezci. Mačky z nich někteří vidí evidentně poprvé, jsou taženi na laně k vrcholu jako ovce. Zkrátka jiný svět, ve kterém naše trojice působí trochu nepatřičně, skoro jako bychom se v tomto cirkuse ocitli tak nějak omylem.

NEPÁLSKÁ SLOVÍČKA

• Namasté – pozdrav
• dhaňjábad – děkuji
• rámró – dobrý
• rara – polévka
• pání – voda
• pajsá – platit
• čajó – jdi pryč
• há – ano
• nahí – ne
• ačá – dobře, dobrý
• čaí – čaj
• kamrá – pokoj
• Tapáíko nám ke ho? – Jak se jmenujete?

KOLIK STOJÍ DÁLBHÁT?

• Měna: 1 Kč = asi 4,3 nepálské rupie

UBYTOVÁNÍ:

• hotel v Káthmándú: od 10 $/noc/2lůžkový pokoj
• lodžie na treku Makálu: 100–500 rupií

JÍDLO A PITÍ:

• dálbhát: 100–600 rupií
• omeleta s marmeládou a medem: 100 rupií
• čapátí: 10–80 rupií
• čaj s mlékem: 30–100 rupií
• smažená rýže: 400–600 rupií
• knedlíčky momo: 100–500 rupií
• balená voda 1 litr: 20 rupií

Deník výpravy a fotogalerie: https://nepal-2012.webnode.cz/