Vysoké Tatry: Vidlový hrebeň III. - V. UIAA
Ať už z Lomnického nebo Kežmarského štítu už jsem tolikrát koukala na hřebenovku Tater - Vidlový hrebeň. Zdál se mi úzký, divoký, rozeklaný a dlouhý. Myšlenku, že bych se do něj někdy pustila jsem si vůbec nepřipouštěla.
Cestou z Tater Zdeněk v autě říká, mohli bychom zkusit příští týden přejít Vidlový hrebeň. Nápad na 80 procent zavrhuji. Je to hřeben, obtížnost je udávaná III. – V. UIAA. Spousta lidí, co nezná cestu, musí bivakovat, protože je to dlouhé. Odpovídám Zdenkovi, že do toho spíš nepůjdeme.
Jenže jakmile mám nasazeného brouka v mozku, hlodá a hlodá. A tak uplyne přesně týden a my stoupáme na Lomnický štít, abychom se této hřebenovce podívali na zoubek.
Na Kežmarák docházíme po spoustě hodin makání. Lezení, i když místy lehké, je s batohem, ve kterém máme i karimatku a spacák a spoustu vody, trošku namáhavé.
Ale ze všeho nejvíc se mi stejně líbí vertikální metry. Ty pětkové a čtverkové úseky, co se lezou rovnou nahoru, jsem si vychutnávala nejvíc. Místy dodávala lezení kouzlo parádní expozice. Na to, že mám vlastně strach z výšek, se až divím, jak se mi to líbí.
Euforii na vrcholu Kežmarského štítu střídá zděšení, že poslední lanovka nám jede ze Skalnatého plesa za 1:45 hod. Následuje úprk, a to doslova. Už jen při představě, že lanovku nestihneme a musíme pěšky scházet až dolů do Lomnice, se mi pletou nožičky. Poslední lanovka jede v 19:10, my s vyplazeným jazykem docházíme/dobíháme na Skalnaté pleso 19:06. Uf!!!!
Zdeněk si splnil přelezením této královské hřebenovky tatranský sen a já vlastně taky, aniž bych ale věděla, že Vidlový hrebeň je i můj sen. Přešli/přelezli jsme ho. Byla to nádhera, fakt.