Castor 4228 m

Co o něm víme? Že do sedla Felik je třeba vystoupat prudkým svahem. Prameny udávají různé sklony - většinou v rozmezí mezi 40 až 45 stupni. Druhým menším oříškem má být dlouhý úzký hřebínek vedoucí k jeho vrcholu.

Parkujeme v úplném závěru údolí Gressoney ve vesničce Stafal (1823 m) na „tábořišti“. Je to docela příjemné místo – stany se dají postavit na trávě, za 0,20 euro je možné využít toalety, voda na nádobí tam také je a paní „správcová“ ochotně ukáže na internetu čerstvou předpověď počasí.

Fotogalerie:

Na chatu Quintinno Sella se vydáváme brzy ráno. Důvod? Ráno je jasno, v poledne mlha a na odpoledne jsou hlášené přeháňky a bouřky. A právě kolem poledne bychom rádi dorazili na chatu.

Cesta vede zpočátku po cestě v mnoha serpentinách lesíkem s občasnými průhledy na alpské velikány, zejména Lyskamm. Za hodinku dosahujeme prostřední stanice lanovky. Po krátkém občerstvení stoupáme pod lanovkou dál. Cestu nám zpříjemňují zvědaví svišti, kterých tady jsou hejna. V sedle Bettaforca (2672 m), kde končí lanovka, jsme dle udávaného času za hodinku a půl. Jsme v půli cesty. Na chatu to mají být ještě tři hodinky chůze a polovina celkového převýšení.  Dál cesta vede po travnato-kamenných stráních a platech. Postupně ubývá trávy, přibývá kamenů a hlavně výhledů – Breithorn, Castor, Lyskamm, Pyramide Vincent – vše máme jako na dlani. Cesta stále stoupá, traverzuje  suťovisko a na závěr je potřeba přelézt velkou „hromadu kamení“, za kterou začíná zábavný hřebínek. Je zajištěn tlustými lany.

Předpověď nelže – k chatě (3585 m) dochází krátce po poledni a je mlha. Ubytováváme se na čtyřce a celou dobu jsme v pokoji sami. Vegetíme, spíme, vaříme… Ve 20 hodin chatař nekompromisně zavře „krám“, tak jdeme spát.

Ještě za tmy míříme do winterroomu, kde nám bylo dovoleno si vařit. Navaříme ešus instantních vloček a ještě před svítáním se vydáváme na cestu vzhůru. Sníh nám křupe pod nohama a obloha se pomalu začíná barvit od tmavě modré přes různé odstíny červené a žluté. Výšvih do sedla Felik je skutečně trošku prudší. Začínají nám mrznout prsty u nohou. První sluneční paprsky už olizují vrcholové partie hřebene, dokonce i do sedla už svítí. Jen na nás ne a ne posvítit. Monotónně šlapeme vzhůru. Konečně. Jsme v sedle. Nastavujeme se sluníčku a nohy začínají rozmrzat. Ukrutná to bolest.

Ze sedla nás čeká ještě jeden krátký výšvih a dostáváme se na vrcholový hřeben. Ouha. Skutečně je jakýsi úzký a dlouhý. V prvním okamžiku mi bleskne hlavou – to nedám, vrátíme se. Současně mi to ale nedá. Jdeme na to. Nejen, že hřebínek zvládneme přejít až na vrchol, dokonce se na něm dokážeme i vyhýbat s protijdoucími. Nic příjemného to ale není. Nalevo je převěj, která když se urve, tak letíme do Itálie a napravo tak prudký svah, že zabrzdíme až kdesi stovky metrů hluboko ve Švýcarsku.

Z vrcholu jsou krásné výhledy. Pyramide Vincent, Lyskamm, Alphubel, Täschhorn, Dom, Weishorn, Pollux, Breithorn a majestátný Matterhorn. Chvíli se kocháme a pak se po hřebínku vydáváme na zpáteční cestu, která uběhne jako nic. Na chatu docházíme v poledne. Pomalu se hory začínají halit znovu do mlhy, takže rychle ještě využíváme posledních slunečních paprsků k sušení věcí. Jak vše překryje mlha, značně se ochladí, tak zalezeme do chaty, dáme zasloužené pivko, pojíme pár ořechů a jdeme do hajan. Chata je úplně prázdná, je tu krásný klid. Večer si ve  winterroomu uvaříme těstoviny s rajskou omáčkou a termosky naplníme čajem. Počasí se horší čím dál víc. Večer padají krupky. Zalezeme znovu do pelíšku a do devíti hodin si povídáme.

Ráno jsme jako rybičky. Po snídaně se sbalíme, rozloučíme a vydáme se na cestu dolů. Sestup nakonec není tak hrozný. 1800 výškových metrů zvládneme bez jediného puchýře, otlaku, či bolesti kolene nebo kotníku. Za 4 a půl hodiny jsme dole a to i s vařením polévky u stanice lanovky.