Himaláje - Makalu trek a Mera peak
Batoh mě tíží, mačky se při každém kroku zařezávají do mrazivého sněhu, slyším jen křupání sněhu a svůj vlastní dech. Sunu se dopředu velmi pomalu, ale každá myšlenka na návrat mi dodává síly. Sedla Sherpani col a West col musíme přejít. Jsou pro úspěšné dokončení našeho treku klíčová. Vracet se zpátky do Tumlingtaru je to poslední, co bychom chtěli. Navíc bychom si o Mera Peaku mohli nechat jen zdát. Monotónně šlapu a hlavou se mi honí, co všechno této chvíli předcházelo.
Fotogalerie: přípravy doma, odlet a Káthmándú
Fotogalerie: Sherpani a West Coll
Fotogalerie: Lukla a Káthmándú
Máme za sebou měsíce plánování a příprav. Rozhodli jsme si vše zařídit sami a také celou akci absolvovat s minimální podporou nosičů, nejlépe bez nich úplně. Po třech letech se znovu vracím do velkých hor. Na podzim roku 2009 mi byl zcela nečekaně implantován kardiostimulátor a já tehdy nevěřila, že znovu začnu lézt, sportovat a podnikat tyto náročné akce. Teď vím, že to jde a budík funguje a dodává mi klid. A nejen mně, i mým spolulezcům. A protože nejsem žádný troškař, jedu do Himalájí rovnou se dvěma budíky – jeden je jenom můj a věrně mi slouží a hlídá srdce, druhým je Zdeněk, můj lezecký partner. Přezdívku Budík má už od základní školy. O náhody zkrátka v životě není nouze. Můj život je spjat s budíky.
Makalu trek
Na letišti v Káthmándú vládne chaos a nás čekají první problémy. Nechtějí nám vzít do letadla plynové bomby. Zdeněk musí vyházet věci z batohu a plynovou bombu jim ukázat. Pracovníci letiště s ní chvíli pobíhají po letištní hale tam a zpět a pak nám ji zase vrátí. Prý je vše v pořádku. Pak už nám nic nebrání v přeletu do Biratnagaru a následně Tumlingtaru, kde začíná naše horské putování.
Na letišti v Tumlingtaru nás čeká Sherpa Dawa, který nám má pomoci s věcmi prvních sedm dní. Ještě jsme ani nevyrazili z Tumlingtaru a problémy už s ním začali. Dle dohody s agenturou jsme měli přejet džípem do vesnice Chichira a každého nás to mělo stát 15 dolarů. Dawa to měl zařídit. Dle něj se ale do Chichiry dojet nedá. Prý pouze do Numu. V domnění, že nám tedy nic jiného nezbývá, jedeme jen do Numu. Ale ouha. Hned v první vesnici Kandbari džíp zastavuje. „Konec, dál se jet nedá. A dáte mi 4500 rupií,“ hlásí řidič. Není s ním kloudná řeč a náš Sherpa ho jen podporuje. Asi po hodině dohadování mu dáváme peníze a pokračujeme pěšky vesničkou Kandbari.
Od rána jsme kromě dvou koláčků nic nejedli, takže si dáváme první nepálskou polévku a kupujeme si každý litr balené vody. Po přestávce šlapeme dál. Najednou nám Sherpa oznamuje, že do Numu jsou to ještě minimálně čtyři hodiny cesty. A za hodinu se smráká. Co teď? Zkoušíme, aby nám domluvil jiný džíp. Nadšeně odbíhá a vrací se s tím, že auto sehnal za 4500 rupií. Dlouho, hodně dlouho přemýšlíme, co dělat. Došli jsme k závěru, že nemůžeme den ztratit a jen tak promrhat. Budeme ho potřebovat spíš v horách. Nezbývá nám, než si za ty nekřesťanské peníze džíp najmout. Už za tmy nás dováží do Numu do lodže. Je hnusná, její obyvatelé nepatří zrovna k těm příjemnějším a všude spousta velkých černých pavouků. Z prvního dne v Himalájích jsme hodně rozčarovaní.
Odhodlaní se poprat s dalšími případnými problémy připravíme ráno Sherpovi 20 kg materiálu, které nám má vzít, a vyrazíme na snídani. Objednáme si vaječnou omeletu. Zdenda na ni nevěřícně zírá: „To je jako všechno? Vždyť ta omeleta je tak ze dvou velikostně těžce podprůměrných vajec. A co nějaké pečivo k ní? To nebude?“ – nechce se smířit s minisnídaní. Chápu ho. Pro člověka zvyklého ke snídani jíst omeletu vyrobenou minimálně ze čtyř vajíček velikosti XXXL, čtvrt kilogramu anglické s půlštryclí chleba navysoko namazané máslem, musí být těžké si jen „podráždit“žaludek nepálskou snídaní.
Naše cesta zpočátku vede kolem rýžových polí a pomalu stoupá vzhůru. Po dvou hodinách chůze, v první vesnici, na kterou jsme narazili, Zdenda už švidrá hlady. Zželí se nám ho, takže zastavujeme v „restauraci“ a objednáváme si polévku, jak jinak než čínskou, a chapati. Zdenda nabušený energií nahodí batoh a udá tempo. Přejdeme první sedlo a pak už začínáme pomalu sestupovat do vesnice Num.
Dále nás čeká prudký sestup dolů k řece Arun. Zdenda si obváže kotník, Pavel si stáhne koleno, zalepí první puchýře (ti chlapi dnes nic nevydrží) a můžeme se vydat na cestu. Řeku Arun překonáme po starém visutém mostě. Začíná nám pršet, takže následující tři hodiny prudkého stoupání se koupeme nejen ve vlastním potu, ale svou práci vykoná i déšť. Do vesnice Sedua, která se již nachází v Národním parku Makalu – Barun, přicházíme durch mokří.
Ze Seduy do Tashigaonu cestičku lemují rýžová pole, banánovníky a mnohametrové bambusy. Občas projdeme malými vesničkami a míjíme školáky v uniformách. Po 10. hodině přicházíme do větší vesnice čítající asi sedm příbytků. Máme docela hlad a v jedné z „restaurací“ nám uvaří polévku. Než nám ji připraví, trvá to asi hodinu, což v nás vzbudí naději, že nebude čínská. Naše naděje se nenaplnily. Polévka je čínská. A pálí jako čert.
Do Tashigaonu dorážíme za dvě a půl hodiny od polévkové přestávky.
Z pralesa míříme konečně do hor
Hned po ránu řeší Zdenda u snídaně, jak dlouho člověk může vydržet bez masa. Moje odpověď: „dlouho“ ho v žádném případě neuspokojí: U balení batohu se znovu vrací k tématu maso: „Nevěřím, já myslím, že maximálně pět dní a dneska je to přesně pět dní, co jsem ho naposledy jedl…,“ teskně Zdenouš kvílí a vzápětí zbystří, když se podívá na mě, jak balím batoh: „ty táhneš dva šrouby? Na co? To snad není možné, my počítáme každý gram a ty táhneš šrouby navíc. To jsi nemohla místo šroubů vzít raději klobásy?“
Další etapa treku vede řádně do kopce, takže jen stoupáme a stoupáme. Cestou opět začíná pršet a padají kroupy. Takové nevlídno nás doprovází až do Khongmy. Ta už se nachází v nadmořské výšce kolem tří a půl tisíce metrů. Do lodžie docházíme durch mokří a hlavně docela zmrzlí, takže po dalbatu hned zalezeme do spacáků a usneme. Teda někteří. Zdenda má v noci zimnici a Pavel sračku. V noci nám prý dělají společnost myši. Já si jich teda nevšimla a ráno jsem tradičně neslyšela budík.
Průstup přes první sedlo Shipton Pass (4250 m) je naprosto bezproblémový a navíc se cestou můžeme kochat výhledy na osmitisícovky Makalu a Kanchenjungu. Konečně si začínáme připadat jako v horách.
Lodžie v Debotay je postavena jen z poskládaných kamenů, žádná malta mezi nimi není, takže občas trošku profukuje. Spíme v jedné místnosti s nosiči a trošku nadáváme na to, že na této straně hor ještě neobjevili význam komínu. Hořící oheň v rohu lodžie vydatně kouří, oči nás štípou, kašleme. Nic příjemného.
Přes noc mrzlo, vše je pokryto stříbrnou jinovatkou, kterou ale rychle sluneční paprsky rozpouští. Sestup dolů k řece Barun je hodně prudký. Musíme být pořád ve střehu. Jde se v postatě jakýmsi korytem potoka, všude je vlhko, kameny i bláto kloužou. Párkrát nám to nepříjemně ujede. U jednoho z malých přítoků řeky Barun se zastavíme a provedeme kompletní hygienu, vypereme spodní prádlo, triko a ponožky a pak pokračujeme traverzy podél Barunu nejprve sutí a po kamenech, později lesíkem dál. Cestou zase začíná pršet a je docela chladno.
V Yangle Kharka potkáváme za celou dobu první turisty a ke všemu jsou to zrovna Češi. Vrací se z BC Makalu. Měli v plánu průchod přes sedla jako my, ale kvůli výškové nemoci se vrací zpět. Je nám jich docela líto. Představa, že se nám to taky nepodaří a budeme se muset vracet stejnou cestou zpět do Tumlingtaru, se nám zdá děsivá. Druhá nepříjemná zpráva, kterou se od nich dovídáme je, že v BC Makalu vůbec nikdo není. Doufali jsme, že tam bude spousta expedic a tak nebude problém najmout si nějakého nosiče na průchod přes sedla. A do třetice nám říkají, že mají zprávy o tom, že od zítra se má dramaticky zhoršit počasí.
Po večeři nám dělá „radost“ ještě i náš nosič. Chce po nás další peníze. Konkrétně pět tisíc rupií. Prý nemá na jídlo na cestu zpátky. A to je pěkná blbost, protože peníze, které dostal na začátku treku, by stačily nám třem dohromady. Nic mu nedáme. Tak nám aspoň řekne, že s námi nepůjde až do BC Makalu, ale jen zítra do Langmale a pak se vrátí zpět do Tumlingtaru. Ach jo.
Yangle Kharka je moc pěkné místo. Údolím se vine říčka a všude kolem dokola se tyčí hradba zasněžených vrcholků hor. Příjemným stoupáním podél řeky Barun se dostáváme k lesíku na louky, na kterých se pasou jaci. Cestou míjíme jednu čajovnu, kde si dáváme čínskou polévku.
Porost pomalu mizí, až vymizí zcela. Všude už jsou jen kameny a tráva. Před obědem se opět začíná zatahovat a drobně sněží. Jsme ale už docela blízko Langmale Kharky. Tam se ubytujeme u vysmátého dědy a rozloučíme se s naším nosičem.
Všechny nás trochu pobolívá hlava, tak si dáme po jednom brufenu a zalezeme do spacáků. Vysmátý děda nám donáší postupně ananas, sušené meruňky a italský kozí sýr. K večeři nám uvaří dalbat. My mu zase dáváme framykoinovou mast do očí, protože je má neskutečně zarudlé a bolavé.
Touhy po mase
Vzhledem k pravidelnému vývoji počasí, které s sebou přináší kolem oběda oblačnost a srážky, nijak s aklimatizačním výletem neotálíme a vydáváme se na výstup na vrcholek (5065 metrů), který je hned nad lodžií, brzy ráno. Cestou vzhůru narážíme na pár drobných modrých kvítků. V těch nejhornějších partiích tohoto bezejmenného kopce už jsou jen kameny. Sedíme na vrcholu a kocháme se. Je to nádhera. Jen dole z údolí řeky Barun už zase nastoupávají mraky. Po půlhodině se zvedneme, seběhneme dolů a ještě chvíli chytíme sluníčko. Odpočíváme před lodžií, popíjíme čaj s mlékem, chroupáme vynikající ananas a sýr. Je to balzám. Připadá nám, že snad větší pochoutku jsme v životě nejedli. Zdenda občas ze zvyku zahlásí: „Já chci MASO, MASO, rozumíš? MA-SO?“
V podvečer dorazí dva nosiči, se kterými jsme se cestou domluvili, že nám pomůžou s věcmi přes sedla. Ale ouha. Domluvených 16 dolarů se jim zdá málo. Chtějí každý 80 dolarů na den. S tím nesouhlasíme, žádná rozumná domluva s nimi není, tak je posíláme pryč. O jejich služby v tomto případě nemáme zájem. Je nám ale jasné, že nejtěžší úseky budeme muset přejít se sakra těžkým batohem.
Poslední etapa Makalu treku končí v základním táboře Makalu. Většina lidí se odtud vrací zase zpět do Tumlingtaru. Naše plány jsou však náročnější. Nejprve ale musíme zvládnout tuto poslední část první etapy treku. Dnes už kráčíme zcela sami bez nosiče, takže batohy řádně ztěžkly a tlačí nás k zemi, ale my se nedáme a pomalu pomaloučku se blížíme k základnímu táboru. Napřed kráčíme po loukách, postupně trávu střídá suť, ale také se nám otevírají úžasné výhledy na osmitisícovku Makalu. BC zeje prázdnotou, jen v poslední lodžii se nachází mladá děvčica, takže se u ní ubytováváme. Je to asi na dlouho poslední spaní pod střechou. Od zítra nás čeká stan.
Za odměnu úspěšného dokončení první části si vaříme puding. Je to pohádka. Než zajde sluníčko, sluníme se, sušíme věci, pereme špinavé věci a provádíme hygienu v ledovcové řece. A taky řešíme další způsob aklimatizace. Následující den bychom měli spát ve výšce 5300 metrů a vzhledem k tomu, že je nám všem třem dobře a nepociťujeme žádné příznaky výšky, rozhodujeme se pro postup dál. Původně jsme totiž měli v plánu zůstat v BC jeden další den a aklimatizovat.
Následující dny se budeme už pohybovat zcela mimo civilizaci, takže konečně začneme likvidovat naše zásoby jídla, zejména velké lákadlo v podobě sušeného masa, a batoh snad trochu zlehkne. Makalu máme v celé své kráse po pravé straně. Většinu cesty do švýcarského kempu (5185 m) traverzujeme suťové svahy a ty já tolik nemám ráda. Ve švýcarském kempu nakonec zůstáváme oproti plánu tři dny. Na Pavla dolehla výška, bolí ho dost hlava. Využijeme tedy nucené pauzy a snažíme se najít v rámci aklimatizace další cestu. Podle mapy není až tak patrné, kterým žlabem vede ta správná cesta a mužíci vedou do obou žlabů. Třetí den se Pavlovi udělá lépe, takže můžeme pokračovat dál. Nejsme si až tak jisti, kudy. Takže se rozhodujeme vydat se tou cestou, kde je více mužíků. Také pořád nemáme jasno v tom, jestli vlastně míříme do sedla East col nebo Sherpani col. Já debaty na toto téma většinou uzavřu tím, že detaily se nemá cenu zabývat. Moje věta: „však ono to jedno z nich bude, “ přivádí k šílenství oba mé spolucestovatele.
Po suti se dostaneme do dalšího kempu a je nám konečně jasné, které sedlo nás čeká. Poznáváme Sherpani high camp. Tudíž bychom měli pokračovat přes Sherpani col. Kemp se nachází se u samého čela ledovce. Vodu musíme rychle nabrat ještě před západem slunce, protože pak se prudce ochlazuje. A to tak, že než doneseme vodu v ešusu těch sto metrů ke stanu, už se na povrchu začíná tvořit ledová krusta.
Klíčový přechod šestitisícových sedel
Vstáváme ve dvě hodiny ráno, ze spacáku se nechce vystrčit ani noc, natož vstát, začít balit, vařit snídani a vodu do termosek. Venku je jasno, ale také pořádně mrazivo a tma jak v pytli. Bivakujeme jen pár metrů od ledovce. A protože ledovec pracuje, protne občas ticho silná rána, když ledovec puká.
Ještě ve spacáku na sebe obleču všechno oblečení. Pak se na chvíli zahřeju balením spacáku a batohu, ale pak už skutečně musím ven. Zdenda už vaří vodu na čaj, Pavel pomalu začíná balit horní plachtu stanu. Začnu mu pomáhat, ruce i v rukavicích mi začínají mrznout, nohy na tom nejsou o moc lépe. Po dvou hodinách se konečně můžeme vydat na cestu. Pořád je ještě tma a nás hned v úvodu čeká průchod přes kamenné moře. Snad všechny kameny jsou volné a balancování s pětadvacetikilovým batohem na hýbajícím se kameni a jen za svitu čelovek není žádná sranda. Na ledovci se navazujeme na lano a stoupáme do sedla. Teda doufáme, že stoupáme do sedla. Cesta není zrovna moc prošlápnutá a spíš jen odhadujeme, kudy vede.
Na východě se konečně objevuje náznak svítání. Ulevujeme se mi. Na tenhle okamžik čekám celou dobu. Za chvíli bude svítit slunce a konečně se mi trochu ohřejí prsty na rukách i nohách. Dívám se k východu snad každou minutu. Slunce nepostupuje tak rychle, jak jsem tajně doufala. Ještě desítky minut si musíme počkat na hřejivé sluneční paprsky. A pak to přichází. Slunce začne osvětlovat sedlo před námi a postupně se paprsky blíží i k nám. Prsty máme zmrzlé všichni, takže sehraně shodíme batoh na zem, sedneme si na něj, zujeme boty, sundáme ponožky a zmrzlé prsty třeme. Jsou úplně bez citu, jako by ani nebyly naše. Třeme rukama něco cizího. Připadá mi, že mám místo palce jen kus klacku. Kluci jsou na tom podobně. Uvědomujeme si, že jsme na cestě už přes tři hodiny a před námi je ještě hodně velký kus cesty. Jakmile dáme nohy trochu dohromady, pokračujeme v cestě. Čeká nás přelezení sedla Sherpani col. Není těžké, může to být tak dvojka lezecké obtížnosti, ale s tím ukrutně těžkým batohem a v této vysoké nadmořské výšce, to bude fyzicky docela náročné. Lezu prostřední. Dva kroky, vydýchání, dva kroky vydýchání. Lezu hrozně dlouho. Navíc jsou všechny kameny volné, ale nemám ani sílu nadávat. Konečně jsme v sedle. Jenže se teď musíme dostat zase dolů na plato. Nacházíme ve skále staré skoby, do kterých zavěsíme lano a začínáme postupně slaňovat. Při slaňování si znovu uvědomuji tíhu batohu. Dole se dostanu, ale tento úsek mě stál hodně sil. Navíc lano nedosáhne až dolů. Volíme cestu volného sestupu. Pavel nahoře začíná slaňovat. Nejspíš neslyšel naše volání, ať ještě počká. Musíme se dostat do bezpečné vzdálenosti, protože spouští dolů jeden velký kámen za druhým. Ty během té výšky naberou rychlost a kolem nás tak lítá jeden projektil za druhým. Honem se snažíme překonat trhlinu a dostat se do bezpečí. Tam padneme na batohy, a protože už nemáme ani kapku vody, začneme roztápět sníh a vařit trochu čaje a teprve až pak pokračujeme v cestě.
Než se dostaneme k druhému klíčovému místu dnešního dne – sedlu West col (6143 m), musíme přejít plato. Cestou míjíme sedmitisícovku Baruntse a v dáli se tyčí krásná hora Ama Dablam. Během přechodu platu si znovu fyzicky pořádně mákneme. Boříme se do hlubokého čerstvého sněhu a navíc se kazí počasí. Začíná silně foukat a občas s námi poryvy řádně zacloumají. Mám toho dost. Skutečně dost. Když docházíme do prvního výškového tábora Baruntse, navrhuji klukům bivak. Už nejsem schopna zvládnout ještě West col. Kluci mi to rozmlouvají. „To zvládneš, musíme dojít do tábora, bivak ve výšce 6100 by nás mohl stát další síly,“ rozumně mě přesvědčuje Zdenda. Navrhuji, že teda zkusíme jít a uvidíme. V sedle máme štěstí. Jsou tady natažena fixní lana. Bez váhání je využíváme, protože dolů je potřeba slanit zhruba dvě stovky výškových metrů. Kdyby tu nebyla a my museli body na slaňování budovat sami, nemáme šanci se dolů dostat za světla. Už tak, když se dole odepínám dole z lana, se začíná stmívat a my musíme ještě dojít do základního tábora Baruntse. Pavel šel před námi. Zdenda trpělivě kráčí se mnou. Myslím, že toho máme dost všichni. V základním táboře zalezu do stanu a okamžitě vyčerpáním usínám.
Cesta k Mera Peaku
Po včerejším náročném dni si dovolujeme trochu odpočinku a povalování ve stanu. Na cestu se vydáváme až před polednem. Cesta vede pořád mírně z kopce krásným údolím Hunku. Po pravé straně se tyčí stejnojmenný špičatý vrchol, míjíme ledovcová jezera, dostáváme se na trávu. Do dalšího kempu by to nemělo být daleko. A tak šlapeme a šlapeme, začíná se stmívat a tábor pořád nikde. Ke všemu se před námi objevuje docela velký výšvih. Do posledního okamžiku nevěřím, že přes něj vede cesta. Mýlím se. Bohužel. A mapa taky. Dle ní má být kemp u řeky a my přitom stoupáme vzhůru. Už je tma a za výšvihem následuje další výšvih a pak další. To opět začínám stávkovat a doslova kluky donutím k nouzovému bivaku. Ráno Pavel vystrčí hlavu ze stanu a nemůže se nabažit okolními výhledy. „Krásnější místo pro bivak jsme si nemohli ani přát,“ volá nadšeně a fotí jeden záběr za druhým. Od skutečného tábora jsme vzdáleni asi 15 minut chůze, což jsme ale večer nevěděli. Po poradě se rozhodujeme, že nastala vhodná doba pro odpočinek, přesuneme se jen oněch 15 minut do kempu a celý den děláme další úžasnou činnost – nic, jen se válíme a popíjíme čaj. Když nás to přestane bavit, otočíme se na druhý bok a pokračujeme v započaté činnosti.
Před námi je už jen přesun přes základní tábor do high campu Mera Peaku. Můžeme si dovolit základní tábor minout a dojít až do 5800, protože jsme předchozím trekem výborně aklimatizovaní.
Výškový tábor Mera Peaku je takové orlí hnízdo na skále. Plošinky na stany jsou malé a srázy dolů docela velké. Problém je s vodou, musíme roztápět led a sníh. Starosti nám ale také dělá sněžení, které začne krátce poté, co postavíme stan. Hlavou se mi honí, že nepřestane-li padat sníh, stopa nebude vidět a ledovec je plný trhlin. Snažím se usnout, ale z monotónního bubnování sněhových vloček na stan jsem nervozní. Zřejmě i usnu, protože mě probudí zvláštní ticho. Zbystřím, donutím Zdendu vystrčit hlavu ze stanu a ten moje tušení potvrdí. Je jasno, venku svítí miliony hvězd.
Vzhůru nahoru na Mera Peak
Budík nám zvoní opět ve dvě hodiny. Tentokrát si ale ve stanu užívám toho, že spím uprostřed. U jednoho vchodu spící Zdenda vaří čaje, Pavel u druhého vchodu mu nosí sníh a led. A já mám zjištěno, že uvařit jeden litr vody do termosky trvá 35 minut. A termosky máme tři a litr potřebujeme vypít ještě předtím, než se vydáme na výstup. Můžu ještě chvíli spát v teple.
O půl páté opouštíme orlí hnízdo a začínáme za svitu čelovek stoupat vzhůru. Sníh nám křupe pod nohama a nohy zase mrznou. Opět fouká silný vítr a tentokrát ani spásný východ slunce nepřinese vytoužené teplo. Sluneční paprsky boj se studeným větrem prohrávají. Nepomáhá ani tření prstů. Přesto stoupáme dál. Hodinu za hodinou a vrchol je pořád tak daleko. Dokonce mi bleskne hlavou, že se vrátím. Tuhle hříšnou myšlenku se však snažím co nejrychleji vyhnat z hlavy. Myslím, že mám ještě dost sil. Je to spíš o morálu. Monotónní stoupání, zima a vítr. A také únava. Vždyť jsme na cestě už 16 dní a většinu času si neseme všechny své věci sami. Přesto pořád ještě mám na to jít dál. Červíček pohodlnosti ale hlodá. Představa, že seběhnu zpátky dolů, zachumlám se do teplého spacáku, je tak příjemná. Mé druhé já naopak říká, vždyť na to zatím ještě máš, tak neutíkej z boje jen proto, že se ti nechce. A tak jdu dál. Místy se ploužím, ale vrchol už začíná být na dosah. Závěrečný výstup je konečně i zajímavější. Krátký úsek lezení v ledu si na vrchol užíváme a nahoře máme štěstí. Jsme tu sami – jen my tři a Himaláje. A ty Himaláje máme v plné parádě – jako na dlani máme pět osmitisícových vrcholů Everest, Lhoce, Makalu, Cho Oyu a Kanchenjungu.
Sestup dolů jde jako po másle, v orlím hnízdě sbalíme stan a začínáme sestupovat ještě níž. Chceme se dostat až do Khare ve výšce 5000 metrů. A také se tam značně uondaní dostaneme. Po mnoha dnech se dostáváme skutečně do civilizace. Je tu i dřevěná hospůdka, kde jsou dokonce kamna s normálním komínem a docela pestrým jídelním lístkem.
Kouzlo hor se vytrácí
Zbývá nám už jen dostat se do Lukly, kde naše himálajské putování končí. Je to jiný svět, než na jakých jsme za poslední dny byli zvyklí. Všude proudí davy turistů a nosičů. Tady už to zcela ovládla komerce a ono kouzlo opuštěných hor se vytratilo. Zbývající čtyři dny projdeme přes Khote a sedlo Zatrwa La. V Lukle splyneme s ostatními, ubytujeme se v normálním hotelu, jíme normální jídlo, spíme v normální posteli, osprchujeme se normálně teplou vodou a na WC si můžeme vzít klidně noviny. Omrznutí zadnice nám totiž nehrozí. Otázkou ale je, jestli tyhle normální vymoženosti civilizace stačí. Chybí tu to kouzlo hor, kdy je člověk odkázán jen a jen na sebe.
A co na tu budík?
Nezklamal. Bylo-li potřeba, tak mi srovnal srdeční rytmus a zase v klidu čekal, jestli bude jeho pomoc potřeba. A mě ujistil v tom, že i člověk s kardiostimulátorem, se nemusí vzdávat svých náročných snů. Zkrátka – jde to!
Praktické info:
Tumlingtar – Khandbari – Chichira (1840 m) „džípem“ cca 5 hod.
Chichira (1840 m)- Num (1500 m) 5 hod.
Num (1500 m) – Sedua (1540 m) sestup až dolů k řece Arun) 5,5 hod.
(Sedua (1540 m) – Tashigaon (2070 m) 4,5 hod.
Tashigaon (2070 m) – Khongma (3560 m) 7,5 hod.
Khongma (3560 m) – sedlo Shipton La (4125 m) – Debotay (3800 m) 6 hod.
Debotay (3800 m) – Yangle Kharka (3700 m) (sestup až dolů k řece Barun) 5,5 hod.
Yangle Kharka (3700 m) – Langmale Kharka (4450 m) 5 hod.
Langmale Kharka (4450 m) – BC Makalu (4900 m) 5 hod.
BC Makalu (4900 m) – Sherpani Low Camp (5300 m) 5 hod.
Sherpani Low Camp (5300 m) – Sherpani High Camp (5700 m) 5 hod.
Sherpani High Camp (5700 m) – BC Baruntse (5700 m) 14,5 hod.
(průstup přes sedla Sherpani Col (6135 m) a West Col (6143 m)
BC Baruntse (5700 m) – Digmo Komba (4900 m) 8,5 hod.
Digmo Komba (4900 m) – sedlo Mera La (5415 m) – High Camp 5800m) 5,5 hod.
High Camp (5800 m) – výstup na vrchol Mera Peaku (6476 m) 6 hod.
Sestup z vrcholu do High Campu 2 hod.
Sestup z High Campu přes sedlo Mera La do Khare (4950 m) 2 hod.
Celkem High Camp – Mera Peak – Khare (včetně balení věcí v High Campu a odpočinku) 11,5 hod.
Khare (4950 m) – Khote (3615 m) 4,5 hod.
Khote (3615 m) – Thuli Kharka (4300 m) 6 hod.
Thuli Kharka (4300 m) – sedlo Zatrwa La (4590 m) – Lukla (2800 m) 8 hod.