7. 10. – 1. den treku: Tumlingtar - Chichira (1840 m)

Ráno se přesunujeme na letiště, kde vládne chaos. Nechtějí nám vzít do letadla plynové bomby. Zdeněk musí vyházet věci z batohu, ukázat jim plynovou bombu, pracovníci letiště s ní chvíli pobíhají po letištní hale tam a zpět a zase nám ji vrátí. Zdeněk znovu sbalí batoh do původního stavu a už nám nic nebrání v přeletu do Biratnagaru a následně Tumlingtaru, kde začíná naše horské putování.

Na letišti nás čeká Sherpa Dawa, který nám má pomoci s věcmi prvních sedm dní. Ještě jsme ani nevyrazili z Tumlingtaru a začali s ním problémy. Dle dohody s agenturou jsme měli přejet džípem do vesnice Chichira a každého nás to mělo stát 15 dolarů. A Dawa to měl zařídit. Dle Sherpy se do Chichiry dojet nedá. Prý pouze do Numu. V domnění, že nám tedy nic jiného nezbývá, jedeme jen do Numu. Ale ouha. Hned v první vesnici Kandbari džíp zastavuje. „Konec, dál se jet nedá. A dáte mi 4500 rupií,“ hlásí řidič. Není s ním kloudná řeč a náš Sherpa ho jen podporuje. Asi po hodině dohadování mu dáváme peníze a pokračujeme pěšky vesničkou Kandbari. Od rána jsme kromě dvou koláčků nic nejedli, takže si dáváme první nepálskou polévku a kupujeme si každý litr balené vody. Po přestávce šlapeme dál. Najednou nám Sherpa oznamuje, že do Numu jsou to ještě minimálně čtyři hodiny cesty. A za hodinu se smráká. Co teď? Zkoušíme, aby nám domluvil jiný džíp. Nadšeně odbíhá a vrací se s tím, že auto sehnal za 4500 rupií. Dlouho, hodně dlouho přemýšlíme, co dělat. Došli jsme k závěru, že nemůžeme den ztratit a jen tak promrhat. Budeme ho potřebovat spíš v horách. Nezbývá nám, než si za ty nekřesťanské peníze džíp najmout. Už za tmy nás dováží do Numu do lodže. Je hnusná, její obyvatelé nepatří zrovna k těm příjemnějším a všude spousta velkých černých pavouků. K večeři nám paní z lodže uvaří dalbat, vypijeme čaj a jdeme spát. Jsme z dnešního dne hodně rozčarovaní. 

8. 10. – 2. den treku: Chichira (1840 m) – Num (1560 m)

Na rozdíl od večera začínáme den krásným výhledem na první zasněžené vrcholky hor. To nám dává zapomenout na včerejší rozčarování z domorodců a jejich touhy vydělat na turistovi peníze. Slovo money už snad říkají i děti jako součást pozdravu.

Odhodlaní se poprat s dalšími případnými problémy připravíme Sherpovi 20 kg materiálu, který nám má vzít, a vyrazíme na snídani. Objednáme si vaječnou omeletu. Zdenda na ni nevěřícně zírá: „To je jako všechno? Vždyť ta omeleta je tak ze dvou velikostně těžce podprůměrných vajec. A co nějaké pečivo k ní? To nebude?“ – nechce se smířit s minisnídaní. Chápu ho. Pro člověka zvyklého ke snídani na omeletu vyrobenou minimálně ze čtyř vajíček velikosti XXXL, čtvrt kilogramu anglické s půlštryclí chleba navysoko namazané máslem, musí být těžké si jen „podráždit“žaludek nepálskou snídaní.

Naše cesta vede kolem rýžových polí a neustále pomalu stoupá vzhůru. Po dvou hodinách chůze, v první vesnici, na kterou jsme narazili, Zdenda už švidrá hlady. Zželí se nám ho, takže zastavujeme v „restauraci“ a objednáváme si polévku, jak jinak než čínskou, a chapati. Zdenda nabušený energií nahodí batoh a udá tempo. Přejdeme první sedlo a pak už začínám pomalu sestupovat do vesnice Num. V Numu nám náš nosič vyhlédl ubytování – pokoj ale volný nebyl žádný. Prý si máme postavit na louce stan. My si však cestou všimli docela pěkné lodže, tak se jdeme optat, zda-li nemají volné místo. Mají a k tomu můžeme navíc využít sprchy (hadice) s teplou (odraženou) vodou. K večeři nám paní domácí udělá smaženou rýži, na které si všichni tři moc pochutnáme. Po večeři si dáme každý jedno pivo – na dlouho poslední – a jdeme spát. Noc proběhla relativně v klidu, jen Pavlovi přes hlavu přeběhlo něco velkého a chlupatého. Kromě toho a šíleného chrápání nosiče se v noci nic zvláštního nestalo.

9. 10. – 3. den treku: Num (1500 m) – Sedua (1540 m)

Budík natočený na 5.30 ani jeden z nás neslyší. Ale nezaspíme moc. Probouzíme se už před šestou.  Po včerejší slabé snídani, dnes nenecháme se Zdendou nic náhodě. K snídani si objednáme rovnou dvě omelety s medem a burákovým máslem a na cestu si necháme připravit každý dvě placky chapati.

Zdenda si obváže kotník, Pavel si stáhne koleno, zalepí první puchýře (ti chlapi dnes nic nevydrží) a můžeme se vydat na cestu. O tři čtvrtě na sedm jsme připraveni vyrazit. Čeká nás nejprve prudký sestup dolů k řece Arun. Klesáme mezi rýžový poli a banánovníky a potkáváme první pijavice. Řeku Arun překonáme po starém visutém mostě a chvíli se u řeky posadíme. Brzy však začíná pršet, takže následující tři hodiny prudkého stoupání se koupeme nejen ve vlastním potu, ale svou práci vykoná i déšť.  Do vesnice Sedua, která se již nachází v Národním parku Makalu –Barun, přicházíme durch mokří. Ubytujeme se v docela pěkné lodžii, převlékneme se do suchého, objednáme si čínskou polévku a postupně vyrazíme do sprchy – místnosti, do níž je jako sprcha strčená oknem hadice. Fígl spočívá v tom, že aby tekla voda, je nutné jít ji „zapnout“ někam do kopce.

Zbytek dne se válíme v pelíšku, dětem ukazujeme fotky a mapy a popíjíme nepálské pivo zvané tomba. S pivem ale asi nemá tato tekutina nic společného. Jedná se o zkvašené proso, které se zalévá horkou vodou a popíjí se pomocí dřevěné slámky.

10. 10. – 4. den treku: Sedua (1540 m) – Tashigaon (2070 m)

Ke snídani chceme udělat změnu, takže si pochutnáme na smažených nudlích. V osm hodin vyrážíme. Cestičku lemují rýžová pole, banánovníky, mnohametrové bambusy. Občas projdeme malými vesničkami a míjíme školáky v uniformách. Po 10. hodině přicházíme do větší vesnice čítající asi sedm příbytků. Máme docela hlad a v jedné z „restaurací“ nám uvaří polévku. Než nám ji připraví, trvá to asi hodinu, což v nás vzbudí naději, že nebude čínská. Zatím posedáváme venku na sluníčku a pozorujeme cíl dnešní cesty Tashigaon, který máme jako na dlani. Polévka stále není hotova, za to místní nám rozhodli opět znepříjemnit naše putování. Chtějí po nás, abychom se vrátili do Seduy a zaplatili tam poplatek za vstup do národního parku ve výši tří tisíc rupií za každého. Dle našich informací, které jsme dostaly ještě v Káthmándú, tak v žádném případě nemáme činit. Platit máme až po sestupu z Mera Peaku někde poblíž Lukly. Pokud bychom nátlaku místních podlehli, mohlo by se nám stát, že poplatek budeme platit dvakrát. Místní jsou neústupní, my taky. Naše vzájemné dohadování trvá asi půl hodiny. Nakonec Nepálci rezignují a my jdeme snít polévku. Naše naděje se nenaplnily. Polévka je čínská. A pálí jako čert.

Do Tashigaonu dorážíme za dvě a půl hodiny od polévkové přestávky. Dětem ve vesnici se líbí náš svišť. Loudí ho, ale my jim našeho talismana dát nemůžeme. Nosí nám štěstí. Tak si všichni na něj chtějí alespoň sáhnout.

V lodžii máme plno práce, čeká nás velké prádlo a sprcha. Tentokrát nenechám jít do koupelny první kluky. Většinou totiž na mě nezbude už „teplá“ voda.

11. 10. – 5. den treku: Tashigaon (2070 m) – Khongma (3560 m)

Ráno nás opět budí sluníčko. Hned po ránu řeší Zdenda u snídaně, jak dlouho člověk může vydržet bez masa. Moje odpověď: „dlouho“ ho v žádném případě neuspokojí: U balení batohu se znovu vrací k tématu maso: „Nevěřím, já myslím, že maximálně pět dní a dneska je to přesně pět dní, co jsem ho naposledy jedl. Já to bez masa nevydržíííím,“ teskně Zdenouš kvílí a vzápětí zbystří, když se podívá na mě, jak balím batoh: „ty táhneš dva šrouby? Na co? To snad není možné, my počítáme každý gram a ty táhneš šrouby navíc.“

Zbytek dne už probíhá v poklidu. Dnešní část treku vede řádně do kopce, takže jen stoupáme a stoupáme. Cestou potkáváme švýcarsko-mexickou expedici, která se vrací z Makalu, odkud je vyhnalo škaredé počasí. Zřejmě si ho nesou s sebou, protože brzy začíná pršet a padat kroupy. Takové nevlídno nás doprovází až do Khongmy. Ta už se nachází v nadmořské výšce kolem tří a půl tisíce metrů. Do lodžie docházíme durch mokří a hlavně docela zmrzlí. Majitelka Pasang nám vaří horký čaj a říká, že má dvě sestry. Jedna se provdala do Japonska a druhá do Prahy a má dceru Janičku. K večeři si dáváme tradičně dalbat a v 18.30 hodin už zařezáváme ve spacáku. Teda někteří. Zdenda má v noci zimnici a Pavel sračku. V noci nám prý dělají společnost myši. Já si jich teda nevšimla a ráno jsem tradičně neslyšela budík.

12. 10. – 6. den treku: Khongma (3560 m) – Debotay (3800 m)

Dnes nás čeká průstup přes první sedlo Shipton Pass (4250 m). Den zahajujeme omeletou s marmeládou a čajem s mlékem a pak už stoupáme mezi velkými rododendrony až do prvního sedélka, odkud máme krásný výhled na Makalu a Kanchenjungu. Odtud už cesta nevede jen vzhůru, ale po užším hřebínku se vlní nahoru a dolů. Takto nás dovede až do druhého sedla Kehe La (4127 m), ve kterém se ani nezastavujeme. Ještě mineme jezírko a pak už stoupáme do sedla Shipton Pass (4250 m), kde posvačíme, pověsíme modlitební vlajky pro štěstí, chvíli odpočneme a začínáme sestupovat k dalšímu jezeru. Ještě nám zbývá překonat poslední sedlo Tata La (4075 m) a pak už jen sestoupit k lodžii v Debotay (3800 m). Cestou nás se Zdendou opět trápí hlad, takže si každý dám 100 gramů ořechů.

Lodžie v Debotay je postavena jen z poskládaných kamenů, žádná malta mezi nimi není, takže občas trošku profukuje. Spíme v jedné místnosti s nosiči a trošku nadáváme na to, že na této straně hor ještě neobjevili význam komínu. Hořící oheň v rohu lodžie vydatně kouří, oči nás štípou, kašleme. Nic příjemného. K večeři jíme opět dalbat a v 18.30 jsme na kutích.

13. 10. – 7. den treku: Debotay (3800 m) – Yangle Kharka (3700 m)

Přes noc mrzlo, vše je pokryto stříbrnou jinovatkou, kterou ale rychle sluneční paprsky rozpouští. Sestup dolů k řece Barun je hodně prudký. Musíme být pořád ve střehu. Jde se v postatě jakýmsi korytem potoka, všude je vlhko, kameny i bláto kloužou. Párkrát nám to nepříjemně ujede. U jednoho z malých přítoků řeky Barun se zastavíme a provedeme kompletní hygienu, vypereme spodní prádlo, triko a ponožky a pak pokračujeme traverzy podél Barunu nejprve sutí a po kamenech, později lesíkem dál. Cestou zase začíná pršet a je docela chladno. V lodžii hned zalezeme do spacáků a všichni tři usneme ještě před večeří. Budí nás až hlad. Do lodžie přichází dvojice Čechů, která se vrací z BC Makalu. Měli v plánu průchod přes sedla jako my, ale kvůli výškové nemoci se vrací zpět. Je nám jich docela líto. Představa, že se nám to taky nepodaří a budeme se muset vracet stejnou cestou zpět do Tumlingtaru, se nám zdá děsivá. Druhá nepříjemná zpráva, kterou se od nich dovídáme je, že v BC Makalu vůbec nikdo není. Doufali jsme, že tam bude spousta expedic a tak nebude problém najmout si nějakého nosiče na průchod přes sedla. A do třetice nám říkají, že mají zprávy o tom, že od zítra se má dramaticky zhoršit počasí.

Po večeři nám dělá „radost“ ještě i náš nosič. Chce po nás další peníze. Konkrétně pět tisíc rupií. Prý nemá na jídlo na cestu zpátky. A to je pěkná blbost, protože peníze, které dostal na začátku treku, by stačily nám třem dohromady. Nic mu nedáme. Tak nám aspoň řekne, že s námi nepůjde až do BC Makalu, ale jen zítra do Langmale a pak se vrátí zpět do Tumlingtaru. Ach jo.

14. 10. – 8. den treku: Yangle Kharka (3700 m) – Langmale Kharka (4450 m)

Yangle Kharka je moc pěkné místo.  Údolím se vine říčka a všude kolem dokola se tyčí hradba zasněžených vrcholků hor.  Příjemným stoupáním podél řeky Barun se dostáváme k lesíku na louky, na kterých se pasou jaci. Cestou míjíme jednu čajovnu, kde si dáváme čínskou polévku.  

Porost pomalu mizí, až vymizí zcela. Všude už jsou jen kameny a tráva. Kolem 11. hodiny se opět začíná zatahovat a drobně sněží. Jsme ale už docela blízko Langmale Kharky. Tam se ubytujeme u vysmátého dědy a rozloučíme se s naším nosičem.

Všechny nás trochu pobolívá hlava, tak si dáme po jednom brufenu a zalezeme do spacáků. Vysmátý děda nám donáší postupně ananas, sušené meruňky a italský kozí sýr. K večeři nám děda uvaří dalbat. My mu zase dáváme framykoinovou mast do očí, protože je má neskutečně zarudlé a bolavé.

15. 10. – 9. den treku: Langmale Kharka - aklimatizační den

Ráno se budíme do krásného slunného dne, vše je pokryto po včerejším sněžení bílou peřinou, která se ve slunečním svitu nádherně třpytí.  Vzhledem k pravidelnému vývoji počasí, které s sebou přináší kolem oběda oblačnost a srážky, nijak ráno neotálíme a vydáváme se na výstup na vrcholek (5065 metrů), který je hned nad lodžií. Cestou vzhůru narážíme na pár drobných modrých kvítků. V těch nejhornějších partiích tohoto bezejmenného kopce už jsou jen kameny. Sedíme na vrcholu a kocháme se. Je to nádhera. Jen dole z údolí řeky Barun už zase nastoupávají mraky. Po půlhodině se zvedneme, seběhneme dolů a ještě chvíli chytíme sluníčko. Odpočíváme před lodžií, popíjíme čaj s mlékem, chroupáme vynikající ananas a sýr. Je to balzám. Připadá nám, že snad větší pochoutku jsme v životě nejedli. Zdenda občas ze zvyku zahlásí: „Já chci MASO, MASO, rozumíš? MA-SO?“

Brzy zase začíná sněžit, tak zalezeme do spacáku. Domluvíme si večeři na 18 hodin. Děda nám ji donese už v 16.45 hodin. Tentokrát nemáme dalbat, ale rýži s kapustou.

V podvečer dorazí dva nosiči, se kterými jsme byli domluvení, že nám pomůžou s věcmi přes sedla. Ale ouha. Domluvených 16 dolarů se jim zdá málo. Chtějí každý 80 dolarů na den. S tím nesouhlasíme, žádná rozumná domluva s nimi není, tak je posíláme pryč. O jejich služby v tomto případě nemáme zájem. Je nám ale jasné, že nejtěžší úseky budeme muset přejít se sakra těžkým batohem. K spánku se ukládáme s nelehkou hlavou.

16. 10. – 10. den treku: Langmale Kharka (4450 m) – BC Makalu (4900 m)

Dnešní etapou bychom měli uzavřít klasický Makalu trek. Většina lidí končí v základním táboře Makalu avrací se zpět do Tumlingtaru. Naše plány jsou však náročnější. Nejprve ale musíme zvládnout tuto poslední část první etapy treku.

V pět ráno vstáváme do zataženého dne.  Je to po mnoha dnech změna. Ráno nás skoro vždy vítalo sluníčko a zatahovalo se až během dopoledne. Uvidím, co se z toho vyvrbí. Dnes už kráčíme zcela sami bez nosiče, takže batohy řádně ztěžkly. Batohy nás tlačí k zemi, ale my se nedáme a pomalu pomaloučku se blížíme k základnímu táboru. Napřed kráčíme po loukách, postupně trávu střídá suť, ale také se nám otevírají úžasné výhledy na osmitisícovku Makalu.

BC zeje prázdnotou, jen v poslední lodžii se nachází mladá děvčica, takže se u ní ubytováváme. Je to asi na dlouho poslední spaní pod střechou. Od zítra nás čeká stan.

Za odměnu úspěšného dokončení první části si vaříme puding. Je to pohádka. Než zajde sluníčko, sluníme se, sušíme věci, pereme špinavé věci a provádíme hygienu v ledovcové řece. A taky řešíme další způsob aklimatizace. Následující den bychom měli spát ve výšce 5300 metrů a vzhledem k tomu, že je nám všem třem dobře a nepociťujeme žádné příznaky výšky, rozhodujeme se pro postup dál. Původně jsme totiž měli v plánu zůstat v BC jeden další den a aklimatizovat.

Jakmile se sluníčko schová za štíty hor, značně se ochladí, takže zalezeme do spacáků a k večeři si dáme smaženou rýži. Zdenda si vzpomněl, že venku suší tričko a že by bylo vhodné ho vzít dovnitř, protože venku už ho asi neusuší. Nejenže neusuší, donese ho zmrzlé na kost. Po večeři popíjíme čaj, posloucháme Zdendu, který nám z mapy předčítá, co nás ještě čeká. Ze spacáků ještě večer přeci jen jednou vylezeme. Nemůžeme si nechat ujít večerní scenérii stěny Makalu, která je ozářená zapadajícím sluncem.

17. 10. – 11. den treku: BC Makalu (4900 m) – Sherpani Low Camp (5300 m)

Posnídáme omelety a opouštíme poslední zbytky civilizace. Následující dny budeme v horách úplně sami, takže konečně začneme likvidovat naše zásoby jídla, zejména velké lákadlo v podobě sušeného masa, a batoh snad trochu zlehkne. Zpočátku příjemná cesta po trávě se brzy mění v nepříjemnou suť. Většinu cesty tak do švýcarského kempu (5185 m) traverzujeme suťové svahy a ty já tolik nemám ráda. Makalu máme po celou dobu v celé své kráse po pravé straně. Napřed docházíme do Puja kempu, což ovšem nevíme a myslíme si, že jestli už to není Sherpani Low Camp. Já a Pavel zůstaneme v kempu, Zdenda nechá batohy u nás a vyrazí nalehko vysondovat, co je za dalším kamenným valem. Vrátí se asi za půl hodiny s tím, že Sherpani Camp je ještě dál. A je skutečně pěkný, stanujeme na písečku. Po 15. hodině se sluníčko schovává za hory a značně se ochlazuje. Uvaříme si tedy čaj, čočku k večeři a ze spacáků se už nehneme.

18. 10. – 12. den treku: Sherpani Low Camp (5300 m) - aklimatizační den

Ve švýcarském kempu nakonec zůstáváme oproti plánu tři dny. Na Pavla dolehla výška, bolí ho dost hlava. Využijeme tedy nucené pauzy a snažíme se najít v rámci aklimatizace další cestu. Podle mapy není až tak patrné, kterým žlabem vede ta správná cesta do Sherpani High campu a mužíci vedou do obou žlabů. Hnusnou nestabilní sutí. Docházíme do 5500 metrů. Otáčíme to. Pro aklimatizaci je dostačující, ale jestli jsme našli tu správnou cestu, si moc jisti nejsme. Zpátky ke stanu jsme akorát na oběd, pojíme trošku ořechů a sušeného ovoce. Než zaleze sluníčko, snažíme se ještě usušit propocené věci. Pavel ještě není pořád fit, takže i další den zůstaneme v tomhle kempu. Se Zdendou se zajdeme podívat do druhého žlabu, jestli nenarazíme na správnou cestu.

19. 10. – 13. den treku: Sherpani Low Camp (5300 m) - aklimatizační den

Pavlovi je lépe, takže se do žlabu na průzkum vydává s námi. Zpočátku jsme přesvědčeni, že tohle je správná cesta. Čím jsme ale výš, tím je cesta horší – kameny se hýbou víc, než kdekoliv jinde a mužíků je tu jen poskrovnu. V 5500 metrech to otáčíme zpět dolů. U stanu dáváme poradu, rozhodujeme se pro zářez, do kterého jsme se byli podívat napřed. Zítra se posuneme dál. 

20. 10. – 14. den treku: Sherpani Low Camp (5300 m) – Sherpani High Camp (5700 m)

Zvolili jsme tedy cestu, kde je o něco více mužíků. Také pořád nemáme jasno v tom, jestli vlastně míříme do sedla East col nebo Sherpani col. Já debaty na toto téma většinou uzavřu tím, že detaily se nemá cenu zabývat. Moje věta: „však ono to jedno z nich bude, “ přivádí k šílenství oba mé spolucestovatele.

Cesta je opět velmi nepříjemná, vede po pohyblivé suti a batoh opět velmi tíží. Sice jsme něco ujedli, ale že by to bylo nějak poznat, bych neřekla.  

Po suti se dostaneme do dalšího kempu a je nám konečně jasné, které sedlo nás čeká. Poznáváme Sherpani high camp. Tudíž bychom měli pokračovat přes Sherpani col. Kemp se nachází se u samého čela ledovce. Vodu musíme rychle nabrat ještě před západem slunce, protože pak se prudce ochlazuje. A to tak, že než doneseme vodu v ešusu těch sto metrů ke stanu, už se na povrchu začíná tvořit ledová krusta.

Ještě než se setmí, Zdenda jde nalehko prozkoumat zítřejší cestu. Hledat ji po tmě by nás mohlo hodně zdržet a to by pro přechod sedel mohlo být zásadní.

21. 10. – 15. den treku: Klíčový přechod šestitisícových sedel

Sherpani High Camp (5700 m) – BC Baruntse (5700 m) - průstup přes sedla Sherpani Col (6135 m) a West Col (6143 m)

Vstáváme ve dvě hodiny ráno, ze spacáku se nechce vystrčit ani noc, natož vstát, začít balit, vařit snídani a vodu do termosek. Venku je jasno, ale také pořádně mrazivo a tma jak v pytli. Bivakujeme jen pár metrů od ledovce. A protože ledovec pracuje, protne občas ticho silná rána, když ledovec puká.

Ještě ve spacáku na sebe obleču všechno oblečení. Pak se na chvíli zahřeju balením spacáku a batohu, ale pak už skutečně musím ven. Zdenda už vaří vodu na čaj, Pavel pomalu začíná balit horní plachtu stanu. Začnu mu pomáhat, ruce i v rukavicích mi začínají mrznout, nohy na tom nejsou o moc lépe. Po dvou hodinách se konečně můžeme vydat na cestu. Pořád je ještě tma a nás hned v úvodu čeká průchod přes kamenné moře. Snad všechny kameny jsou volné a balancování s pětadvacetikilovým batohem na hýbajícím se kameni a jen za svitu čelovek není žádná sranda. Na ledovci se navazujeme na lano a stoupáme do sedla. Teda doufáme, že stoupáme do sedla. Cesta není zrovna moc prošlápnutá a spíš jen odhadujeme, kudy vede.

Na východě se konečně objevuje náznak svítání. Ulevujeme se mi. Na tenhle okamžik čekám celou dobu. Za chvíli bude svítit slunce a konečně se mi trochu ohřejí prsty na rukách i nohách. Dívám se k východu snad každou minutu. Slunce nepostupuje tak rychle, jak jsem tajně doufala. Ještě desítky minut si musíme počkat na hřejivé sluneční paprsky. A pak to přichází. Slunce začne osvětlovat sedlo před námi a postupně se paprsky blíží i k nám. Prsty máme zmrzlé všichni, takže sehraně shodíme batoh na zem, sedneme si na něj, zujeme boty, sundáme ponožky a zmrzlé prsty třeme. Jsou úplně bez citu, jako by ani nebyly naše. Třeme rukama něco cizího. Připadá mi, že mám místo palce jen kus klacku. Kluci jsou na tom podobně. Uvědomujeme si, že jsme na cestě už přes tři hodiny a před námi je ještě hodně velký kus cesty. Jakmile dáme nohy trochu dohromady, pokračujeme v cestě. Čeká nás přelezení sedla Sherpani col. Není těžké, může to být tak dvojka lezecké obtížnosti, ale s tím ukrutně těžkým batohem a v této vysoké nadmořské výšce, to bude fyzicky docela náročné. Lezu prostřední. Dva kroky, vydýchání, dva kroky vydýchání. Lezu hrozně dlouho. Navíc jsou všechny kameny volné, ale nemám ani sílu nadávat. Konečně jsme v sedle. Jenže se teď musíme dostat zase dolů na plato. Nacházíme ve skále staré skoby, do kterých zavěsíme lano a začínáme postupně slaňovat. Při slaňování si znovu uvědomuji tíhu batohu. Dole se dostanu, ale tento úsek mě stál hodně sil. Navíc lano nedosáhne až dolů. Volíme cestu volného sestupu. Pavel nahoře začíná slaňovat. Nejspíš neslyšel naše volání, ať ještě počká. Musíme se dostat do bezpečné vzdálenosti, protože spouští dolů jeden velký kámen za druhým. Ty během té výšky naberou rychlost a kolem nás tak lítá jeden projektil za druhým. Honem se snažíme překonat trhlinu a dostat se do bezpečí. Tam padneme na batohy, a protože už nemáme ani kapku vody, začneme roztápět sníh a vařit trochu čaje a teprve až pak pokračujeme v cestě.

Než se dostaneme k druhému klíčovému místu dnešního dne – sedlu West col (6143 m), musíme přejít plato. Cestou míjíme sedmitisícovku Baruntse a v dáli se tyčí krásná hora Ama Dablam. Během přechodu platu si znovu fyzicky pořádně mákneme. Boříme se do hlubokého čerstvého sněhu a navíc se kazí počasí. Začíná silně foukat a občas s námi poryvy řádně zacloumají. Mám toho dost. Skutečně dost. Když docházíme do prvního výškového tábora Baruntse, navrhuji klukům bivak. Už nejsem schopna zvládnout ještě West col. Kluci mi to rozmlouvají. „To zvládneš, musíme dojít do tábora, bivak ve výšce 6100 by nás mohl stát další síly,“ rozumně mě přesvědčuje Zdenda. Navrhuji, že teda zkusíme jít a uvidíme. V sedle máme štěstí. Jsou tady natažena fixní lana. Bez váhání je využíváme, protože dolů je potřeba slanit zhruba dvě stovky výškových metrů. Kdyby tu nebyla a my museli body na slaňování budovat sami, nemáme šanci se dolů dostat za světla. Už tak, když se dole odepínám dole z lana, se začíná stmívat a my musíme ještě dojít do základního tábora Baruntse. Pavel šel před námi. Zdenda trpělivě kráčí se mnou. Myslím, že toho máme dost všichni. V základním táboře zalezu do stanu a okamžitě vyčerpáním usínám.

22. 10. – 16. den treku: BC Baruntse (5700 m) – Digmo Komba (4900 m)

Po včerejším náročném dni si dovolujeme trochu odpočinku a povalování ve stanu. Na cestu se vydáváme až před polednem. Cesta vede pořád mírně z kopce krásným údolím Hunku. Po pravé straně se tyčí stejnojmenný špičatý vrchol, míjíme ledovcová jezera, dostáváme se na trávu. Do dalšího kempu by to nemělo být daleko. A tak šlapeme a šlapeme, začíná se stmívat a tábor pořád nikde. Ke všemu se před námi objevuje docela velký výšvih. Do posledního okamžiku nevěřím, že přes něj vede cesta. Mýlím se. Bohužel. A mapa taky. Dle ní má být kemp u řeky a my přitom stoupáme vzhůru. Už je tma a za výšvihem následuje další výšvih a pak další. To opět začínám stávkovat a doslova kluky donutím k nouzovému bivaku. Před spaním si ještě uvaříme kuskus s rajskou omáčkou – musím říct, že tohle byla jedna z těch slabších večeří.  

23. 10. – 17. den treku: Digmo Komba (4900 m) – odpočinkový den

 stanu a nemůže se nabažit okolními výhledy. „Krásnější místo pro bivak jsme si nemohli ani přát,“ volá nadšeně a fotí jeden záběr za druhým. Od skutečného tábora jsme vzdáleni asi 15 minut chůze, což jsme ale večer nevěděli. Po poradě se rozhodujeme, že nastala vhodná doba pro odpočinek, přesuneme se jen oněch 15 minut do kempu a celý den děláme další úžasnou činnost – nic, jen se válíme a popíjíme čaj. Když nás to přestane bavit, otočíme se na druhý bok a pokračujeme v započaté činnosti.

Zatímco se válíme, přichází k nám jeden z nosičů a ptá se, jestli náhodou nejsme Češi, jestli náhodou nejdeme z Tumlingtaru a jestli nemáme namířeno na Mera Peak a do Lukly. Přikyvujeme. Říká, že o nás slyšel a že se povídá, jak tři Češi vyrazili skoro sami na tak těžkou akci.

Večer nemusíme stavět stan, protože nám Sherpové umožňují spát v příbytku nosičů na slámě. Před usnutím ale ještě vedeme živější diskuzi na téma – jestli jít jen do BC a na vrchol Mera Peaku vystupovat rovnou z BC nebo dojít až do high campu a navrchol jít odkud. Já jsem pro druhou variantu, Pavel chce vystupovat ze základního tábora. Nakonec se nám podaří Pavla přesvědčit, že půjdeme na vrchol z výškového kempu.

24. 10. – 18. den treku: Digmo Komba (4900 m) – High Camp (5800 m)

Před námi je jen přesun přes základní tábor do High campu Mera Peaku. Můžeme si dovolit základní tábor minout a dojít až do 5800, protože jsme předchozím trekem výborně aklimatizovaní.

Tady jsme se ale ocitli v jiném světě. Nahoru i dolů míří spousty horolezců doprovázených Sherpy. Klid a samota už nás v následujících dnech rozhodně nečeká. High camp je narvaný k prasknutí. Nacházíme jedno malém místečko, na kterém hned stavíme stan. Výškový tábor Mera Peaku je totiž takové orlí hnízdo na skále. Plošinky na stany jsou malé a srázy dolů docela velké. Problém je s vodou, musíme roztápět led a sníh. Starosti nám ale také dělá sněžení, které začne krátce poté, co postavíme stan. Hlavou se mi honí, že nepřestane-li padat sníh, stopa nebude vidět a ledovec je plný trhlin. Snažím se usnout, ale z monotónního bubnování sněhových vloček na stan jsem nervozní. Zřejmě i usnu, protože mě probudí zvláštní ticho. Zbystřím, donutím Zdendu vystrčit hlavu ze stanu a ten moje tušení potvrdí. Je jasno, venku svítí miliony hvězd.

25. 10. – 19. den treku: High Camp (5800 m) – Mera Peak (6476 m) – Khare (5000 m)

Budík nám zvoní opět ve dvě hodiny. Tentokrát si ale ve stanu užívám toho, že spím uprostřed. U jednoho vchodu spící Zdenda vaří čaje, Pavel u druhého vchodu mu nosí sníh a led. A já mám zjištěno, že uvařit jeden litr vody do termosky trvá 35 minut. A termosky máme tři a litr potřebujeme vypít ještě předtím, než se vydáme na výstup. Můžu ještě chvíli spát v teple.

O půl páté opouštíme orlí hnízdo a začínáme za svitu čelovek stoupat vzhůru. Sníh nám křupe pod nohama a nohy zase mrznou. Opět fouká silný vítr a tentokrát ani spásný východ slunce nepřinese vytoužené teplo. Sluneční paprsky boj se studeným větrem prohrávají. Nepomáhá ani tření prstů. Přesto stoupáme dál. Hodinu za hodinou a vrchol je pořád tak daleko. Dokonce mi bleskne hlavou, že se vrátím. Tuhle hříšnou myšlenku se však snažím co nejrychleji vyhnat z hlavy. Myslím, že mám ještě dost sil. Je to spíš o morálu. Monotónní stoupání, zima a vítr. A také únava. Vždyť jsme na cestě už 19 dní a většinu času si neseme všechny své věci sami. Přesto pořád ještě mám na to jít dál. Červíček pohodlnosti ale hlodá. Představa, že seběhnu zpátky dolů, zachumlám se do teplého spacáku, je tak příjemná. Mé druhé já naopak říká, vždyť na to zatím ještě máš, tak neutíkej z boje jen proto, že se ti nechce. A tak jdu dál. Místy se ploužím, ale vrchol už začíná být na dosah. Závěrečný výstup je konečně i zajímavější. Krátký úsek lezení v ledu si na vrchol užíváme a nahoře máme štěstí. Jsme tu sami – jen my tři a Himaláje. A ty Himaláje máme v plné parádě – jako na dlani máme pět osmitisícových vrcholů Everest, Lhoce, Makalu, Cho Oyu a Kanchenjungu.

Sestup dolů jde jako po másle, v orlím hnízdě sbalíme stan a začínáme sestupovat ještě níž. Chceme se dostat až do Khare ve výšce 5000 metrů. A také se tam značně uondaní dostaneme. Po mnoha dnech se dostáváme skutečně do civilizace. Je tu i dřevěná hospůdka, kde jsou dokonce kamna s normálním komínem a docela pestrým jídelním lístkem. 

26. 10. – 20. den treku: Khare (5000 m) – Khote (3615 m)

Po výborných míchaných vajíčkách pokračujeme v sestupu. Cestou se musíme ještě zastavit v kanceláři kvůli odpadkům a registraci. Cesta vede příjemně podél řeky, je to ale jiný svět, než na jakých jsme za poslední dny byli zvyklí. Všude proudí davy turistů a nosičů. Tady už to zcela ovládla komerce a ono kouzlo opuštěných hor se vytratilo. V první osadě, na kterou narazíme, si dáváme polévku. Další osadou je Khote. Ubytujeme se v docela pěkné lodžii a pak se přesuneme na večeři do společenské místnosti, kde se i topí. Kluci si dávají smaženou rýži a já špagety. Je to asi nejlepší jídlo za celou dobu. Dohodneme se, že si zkusíme najmout nějakého nosiče, jsme docela uondaní a v podstatě nás čeká už jen sestup do Lukly.

27. 10. – 21. den treku: Khote (3615 m) – Thuli Kharka (4300 m)

Ještě před snídaní balíme batohy. Pan domácí nám domluvil dva mladé kluky, kteří nám část věcí odnesou do Thuli Kharky. Cesta vede zpočátku nahoru a dolů. Postupně ale začíná stoupat do osady Tashiongoan, kde si dáme polévku a pokračujeme ve stoupání. Čeká nás ještě 700 výškových metrů. Loučíme se také posledními pohledy na bílý Mera Peak.

Odpoledne se začíná rychle kazit počasí. Do Thuli Kharky docházíme za drobného sněžení a než se ubytujeme, propuká venku sněhová bouře. Do lodžie nám padají ledové krupy, vítr lomcuje okny, oblohu protíná blesk, ale nám je fajn. Po včerejších výborných špagetách se rozhodujeme, že si je dneska objednáme zase. Přichází však velké zklamání. Jedná se pouze o špagety s kečupem. Nic víc.

28. 10. – 22. den treku: Thuli Kharka (4300 m ) – sedlo Zatrwa La (4590 m) – Lukla (2800 m)

Hned na úvod dnešního dne nás čeká překonání sedla Zatrwa La, ze kterého jsou nádherné výhledy. Sestup dolů je hodně nepříjemný. Po včerejším sněžení je všude bílo a dost nám to klouže. Dovedeme si představit, že v případě náledí, může být výstup nebo sestup smrtelně nebezpečný. Což nám v zápětí potvrzuje horský vůdce doprovázející skupinu Norů. Prý se tu na jaře zřítili ze sedla dva Japonci, ani jeden to nepřežil.

 V Lukle splyneme s ostatními, ubytujeme se v normálním hotelu, jíme normální jídlo, spíme v normální posteli, osprchujeme se normálně teplou vodou a na WC si můžeme vzít klidně noviny. Omrznutí zadnice nám totiž nehrozí. Otázkou ale je, jestli tyhle normální vymoženosti civilizace stačí. Chybí tu to kouzlo hor, kdy je člověk odkázán jen a jen na sebe.

Káthmándú

5. 10.

Hned po příletu do Khátmándú se ukáže, že chlap je zkrátka chlap. Na co žena nedohlídne, to zapomene. Zdenda totiž zapomněl přibalit fotku pro vyřízení nepálského víza. Asi je takových spousta, protože přímo na letišti funguje fotograf, který za pět dolarů sérii patřičných fotografií na počkání vyrobí.

Z letiště míříme přímo do agentury Green Horizon, která nám má vyřídit veškerá potřebná povolení pro výstup na Mera Peak. Mimo jiné potřebujeme na permit další fotografii. A kdože ji zapomněl doma? No přece Markéta. J Vzala si jen jednu, a tu použila na vízum. V Nepálu ale není nic problém. Fotografů je v ulici hned několik, takže během pár minut je i tento problém vyřízen.

Další zádrhel nastává v našem přesunu do Tumlingtaru. Nejsou letadla. V Lukle panovalo týden škaredé počasí, takže letadla nemohla létat. Mezitím se v malé vesničce nahromadila strašná spousta turistů, takže všechna dostupná letadla nyní létají na trase Lukla - Káthmándú  a Káthmándú – Lukla a odváží nervózní turisty. Letadlo pro nás se nakonec sehnat Govindovi (majiteli agentury) sehnat podaří. Sice o den později a s přestupem v Biratnagaru, ale poletíme. Máme tedy celý jeden den volný, který se rozhodneme strávit prohlídkou Káthmándú – neskutečně špinavého města plného dopravního chaosu (alespoň na Evropana takto doprava působí).

Ubytujeme se v hotelu Budha, dospíme část probdělé noci strávené v letadlech a na letištích, a odpoledne vyrazíme na první krátkou obhlídku města. Dokoupíme 2 kg ořechů na trek a zamíříme ochutnat nepálskou kuchyni a nepálské pivo s příznačným názvem Everest.

6. 10.

Dnes nás čeká nákup plynových bomb, což v Káhtmándú není žádný problém. Obchodů s outdoorovým oblečením jsou v Thamelu mraky – v každé ulici hned několik. Pak vyrážíme za kulturou. Projdeme se pěšky z Thamelu k buddhistickému chrámu Swoyambhunath, kterému se také říká Opičí chrám. Odtud míříme ještě do posvátného místa Pashupatinath. Kromě řady chrámů jsou na březích řeky vybudovány tzv. gháty, které slouží k pálení mrtvých. Popel je po skončení kremace smeten do řeky. Budhisté věří, že spálením zemřelého, se nebožtík posune v příštím životě výš až se nakonec stane svatým mužem, který se už po smrti nespaluje.

Po tomto velmi silním zážitku se vracíme do Thamelu, dobalíme batohy k zítřejšímu odletu do hor.

Káthmándú

5. 10.

Hned po příletu do Khátmándú se ukáže, že chlap je zkrátka chlap. Na co žena nedohlídne, to zapomene. Zdenda totiž zapomněl přibalit fotku pro vyřízení nepálského víza. Asi je takových spousta, protože přímo na letišti funguje fotograf, který za pět dolarů sérii patřičných fotografií na počkání vyrobí.

Z letiště míříme přímo do agentury Green Horizon, která nám má vyřídit veškerá potřebná povolení pro výstup na Mera Peak. Mimo jiné potřebujeme na permit další fotografii. A kdože ji zapomněl doma? No přece Markéta. J Vzala si jen jednu, a tu použila na vízum. V Nepálu ale není nic problém. Fotografů je v ulici hned několik, takže během pár minut je i tento problém vyřízen.

Další zádrhel nastává v našem přesunu do Tumlingtaru. Nejsou letadla. V Lukle panovalo týden škaredé počasí, takže letadla nemohla létat. Mezitím se v malé vesničce nahromadila strašná spousta turistů, takže všechna dostupná letadla nyní létají na trase Lukla - Káthmándú  a Káthmándú – Lukla a odváží nervózní turisty. Letadlo pro nás se nakonec sehnat Govindovi (majiteli agentury) sehnat podaří. Sice o den později a s přestupem v Biratnagaru, ale poletíme. Máme tedy celý jeden den volný, který se rozhodneme strávit prohlídkou Káthmándú – neskutečně špinavého města plného dopravního chaosu (alespoň na Evropana takto doprava působí).

Ubytujeme se v hotelu Budha, dospíme část probdělé noci strávené v letadlech a na letištích, a odpoledne vyrazíme na první krátkou obhlídku města. Dokoupíme 2 kg ořechů na trek a zamíříme ochutnat nepálskou kuchyni a nepálské pivo s příznačným názvem Everest.

6. 10.

Dnes nás čeká nákup plynových bomb, což v Káhtmándú není žádný problém. Obchodů s outdoorovým oblečením jsou v Thamelu mraky – v každé ulici hned několik. Pak vyrážíme za kulturou. Projdeme se pěšky z Thamelu k buddhistickému chrámu Swoyambhunath, kterému se také říká Opičí chrám. Odtud míříme ještě do posvátného místa Pashupatinath. Kromě řady chrámů jsou na březích řeky vybudovány tzv. gháty, které slouží k pálení mrtvých. Popel je po skončení kremace smeten do řeky. Budhisté věří, že spálením zemřelého, se nebožtík posune v příštím životě výš až se nakonec stane svatým mužem, který se už po smrti nespaluje.

Po tomto velmi silním zážitku se vracíme do Thamelu, dobalíme batohy k zítřejšímu odletu do hor.

Káthmándú

5. 10.

Hned po příletu do Khátmándú se ukáže, že chlap je zkrátka chlap. Na co žena nedohlídne, to zapomene. Zdenda totiž zapomněl přibalit fotku pro vyřízení nepálského víza. Asi je takových spousta, protože přímo na letišti funguje fotograf, který za pět dolarů sérii patřičných fotografií na počkání vyrobí.

Z letiště míříme přímo do agentury Green Horizon, která nám má vyřídit veškerá potřebná povolení pro výstup na Mera Peak. Mimo jiné potřebujeme na permit další fotografii. A kdože ji zapomněl doma? No přece Markéta. J Vzala si jen jednu, a tu použila na vízum. V Nepálu ale není nic problém. Fotografů je v ulici hned několik, takže během pár minut je i tento problém vyřízen.

Další zádrhel nastává v našem přesunu do Tumlingtaru. Nejsou letadla. V Lukle panovalo týden škaredé počasí, takže letadla nemohla létat. Mezitím se v malé vesničce nahromadila strašná spousta turistů, takže všechna dostupná letadla nyní létají na trase Lukla - Káthmándú  a Káthmándú – Lukla a odváží nervózní turisty. Letadlo pro nás se nakonec sehnat Govindovi (majiteli agentury) sehnat podaří. Sice o den později a s přestupem v Biratnagaru, ale poletíme. Máme tedy celý jeden den volný, který se rozhodneme strávit prohlídkou Káthmándú – neskutečně špinavého města plného dopravního chaosu (alespoň na Evropana takto doprava působí).

Ubytujeme se v hotelu Budha, dospíme část probdělé noci strávené v letadlech a na letištích, a odpoledne vyrazíme na první krátkou obhlídku města. Dokoupíme 2 kg ořechů na trek a zamíříme ochutnat nepálskou kuchyni a nepálské pivo s příznačným názvem Everest.

6. 10.

Dnes nás čeká nákup plynových bomb, což v Káhtmándú není žádný problém. Obchodů s outdoorovým oblečením jsou v Thamelu mraky – v každé ulici hned několik. Pak vyrážíme za kulturou. Projdeme se pěšky z Thamelu k buddhistickému chrámu Swoyambhunath, kterému se také říká Opičí chrám. Odtud míříme ještě do posvátného místa Pashupatinath. Kromě řady chrámů jsou na březích řeky vybudovány tzv. gháty, které slouží k pálení mrtvých. Popel je po skončení kremace smeten do řeky. Budhisté věří, že spálením zemřelého, se nebožtík posune v příštím životě výš až se nakonec stane svatým mužem, který se už po smrti nespaluje.

Po tomto velmi silním zážitku se vracíme do Thamelu, dobalíme batohy k zítřejšímu odletu do hor.

Káthmándú

5. 10.

Hned po příletu do Khátmándú se ukáže, že chlap je zkrátka chlap. Na co žena nedohlídne, to zapomene. Zdenda totiž zapomněl přibalit fotku pro vyřízení nepálského víza. Asi je takových spousta, protože přímo na letišti funguje fotograf, který za pět dolarů sérii patřičných fotografií na počkání vyrobí.

Z letiště míříme přímo do agentury Green Horizon, která nám má vyřídit veškerá potřebná povolení pro výstup na Mera Peak. Mimo jiné potřebujeme na permit další fotografii. A kdože ji zapomněl doma? No přece Markéta. J Vzala si jen jednu, a tu použila na vízum. V Nepálu ale není nic problém. Fotografů je v ulici hned několik, takže během pár minut je i tento problém vyřízen.

Další zádrhel nastává v našem přesunu do Tumlingtaru. Nejsou letadla. V Lukle panovalo týden škaredé počasí, takže letadla nemohla létat. Mezitím se v malé vesničce nahromadila strašná spousta turistů, takže všechna dostupná letadla nyní létají na trase Lukla - Káthmándú  a Káthmándú – Lukla a odváží nervózní turisty. Letadlo pro nás se nakonec sehnat Govindovi (majiteli agentury) sehnat podaří. Sice o den později a s přestupem v Biratnagaru, ale poletíme. Máme tedy celý jeden den volný, který se rozhodneme strávit prohlídkou Káthmándú – neskutečně špinavého města plného dopravního chaosu (alespoň na Evropana takto doprava působí).

Ubytujeme se v hotelu Budha, dospíme část probdělé noci strávené v letadlech a na letištích, a odpoledne vyrazíme na první krátkou obhlídku města. Dokoupíme 2 kg ořechů na trek a zamíříme ochutnat nepálskou kuchyni a nepálské pivo s příznačným názvem Everest.

6. 10.

Dnes nás čeká nákup plynových bomb, což v Káhtmándú není žádný problém. Obchodů s outdoorovým oblečením jsou v Thamelu mraky – v každé ulici hned několik. Pak vyrážíme za kulturou. Projdeme se pěšky z Thamelu k buddhistickému chrámu Swoyambhunath, kterému se také říká Opičí chrám. Odtud míříme ještě do posvátného místa Pashupatinath. Kromě řady chrámů jsou na březích řeky vybudovány tzv. gháty, které slouží k pálení mrtvých. Popel je po skončení kremace smeten do řeky. Budhisté věří, že spálením zemřelého, se nebožtík posune v příštím životě výš až se nakonec stane svatým mužem, který se už po smrti nespaluje.

Po tomto velmi silním zážitku se vracíme do Thamelu, dobalíme batohy k zítřejšímu odletu do hor.