Hindúkuš 2016 - Noshaq 7492 m

Noshaq? To je sedmitisícovka v Afghánistánu a ještě k tomu nejvyšší. Tak tam nás nikdo v životě nedostane!!! Přece jsme se úplně nezbláznili.

Myšlenka uzrávala tři roky. Přesně tak dlouho trvalo, než jsme si v mozku srovnali, že nás tato oblast a hora vlastně lákají. Zvědavost a touha lézt po horách jsou silnější než strach. Takže jsme se asi zbláznili a v létě 2016 přistáváme v tádžickém Dushanbe a míříme dlouhé kilometry a hodiny do země, o které jsme snad neslyšeli jedinou pozitivní věc.

Fotogalerie Afgánistán:

Fotogalerie cesta do základního tábora:

Fotogalerie BC a C1:

Fotogalerie výstup:

Cesta do hor

Expedice začíná tradičně – nákupem plynových bomb a jídla. Bomby jsou ale tentokrát velký problém. A to ještě netušíme, že ještě budou zdrojem velkých starostí. V Dushanbe se dají sehnat buď jen čistě butanové, ale ty špatně hoří ve vysokých nadmořských výškách a v zimě nebo napichovací se speciálním vařičem. S tímto nejistým a námi neozkoušeným krámem nakonec do hor odjíždíme.  

Cesta do Afghánistánu je dlouhá a úmorná. Ze silnice po pár desítkách kilometrů mizí asfalt a nás čeká dobrých 400 km jízda plná prachu v teplotách kolem pětačtyřiceti stupňů. Prdelka nám pěkně cvaká, protože jedeme velkou část cesty podél tádžicko-afghánské hranice. A ta nepatří pro turisty ze západu zrovna k těm nejbezpečnějším. Riziko únosu teroristy tu bohužel hrozí. 

Na hranice se dokodrcáme za pět minut dvanáct. Celníci jsou už v tahu. Tak se aspoň v nedalekém tádžickém Iskahasimu najíme a ve dvě hodiny opět stepujeme před hranicemi. Stále tu není ani noha. Kolem půl třetí se konečně objeví muži v uniformách.

Afghánci nejsou žádní bubáci

Tak a je to tady. Jsme v zemi, ze které jde strach. Zuří tu občanská válka, velká část země je zaminovaná, část území ovládají extremní radikálové Talibanu, v části země se usadil Islámský stát a praktiky obou jsou čím dál brutálnější.

Naše první minuty v Afghánistánu vypadají přesně jak v hororových snech a tak po přechodu hranic nám do zpěvu rozhodně není. Domluvený taxík na nás na hranicích nečeká.  Přijíždí ale jiná auta, která nás prý do hostelu odvezou. Přichází jeden z celníků a ukazuje nám výstižné gesto značící podřezání hrdla. Lehce zpanikaříme. A není divu. Taliban je odsud pouhých40 kilometrů. Celník nás varuje, že řidiči našich taxíků prý patří právě k nim. Všechno se semele nějak rychle a my najednou částečně dobrovolně, částečně proti své vůli sedíme v autech, která nás bláznivou jízdou odváží bůhvíkam. Chceme zastavit v prvním afghánském městečku Iskhasim na trhu a koupit si něco k jídlu a pití. Řidič odmítne a free jízdou pokračuje dál. Prý nesmíme vystoupit z auta.  Nicméně po pár minutách strachu zastavujeme u něčeho, co se tváří jako gesthaus. A skutečně je to gesthaus!!! Neskutečně si oddechneme.

Afghánci ale nejsou žádní bubáci.  Jsou to úplně normální lidé. Teda aspoň ti, co žijí ve Váchánském koridoru. O životě v Evropě neví téměř nic, stejně tak jako naše představy o nich jsou zkreslené.  A přitom jsou to milí, vstřícní a pohostinní lidé, kterých netřeba se bát. Měli jsme možnost je poznat blíž a mockrát jsme se společně nasmáli. Panuje tu ale velká chudoba. Možná i proto v dětských věčně smutných očích jen těžko hledáme smích.

Na druhou stranu aspoň trochu toho štěstíčka lidé v této oblasti měli. V minulosti se Váchánskému koridoru konflikty, které zemi trápí dlouhá léta, vyhýbaly. Severovýchodní Afghánistán totiž přestavuje periferii periferie. Nebojovalo se tu ani v 80. letech, kdy se země bránila ruské invazi, ani v letech 1996 až 2001, kdy Taliban ovládal takřka celou zemi. Relativní bezpečnost tady stále trvá, ačkoliv v zemi stále zuří občanská válka a pouhých pár desítek kilometrů od Váchánu jsou přestřelky na denním pořádku.

A co na blížící se Taliban říkají místní? Jsou odhodlaní. Odhodlaní postavit se nepříteli a bojovat. Mají připravené samopaly a sbírají kameny z vyprahlých plání, aby na nich mohla přistávat menší letadla se zásobováním. Nikdo ale neví, jaká budoucnost je čeká a zda své samopaly nakonec přece jen budou muset proti nepříteli obrátit.

Noshaq

Spěcháme ale do hor. Po první noci strávené v Afghánistánu se budíme do teplého rána.  Do včerejšího dne bylo azuro. Dnes poprvé se nad Noshaqem objevují mráčky.

Nejprve musíme vyřídit potřebné formality. S každou další expedicí snad přibude další razítko, které je nutné k tomu, abychom mohli pokračovat dál. My si musíme obstarat už tři. V poledne je všechny máme a konečně se vydáváme do Qazi Dehu, kde na nás čekají naši nosiči.

Před námi je sedmatřicet kilometrů, dva tisíce metrů převýšení a tři dny pochodu krásnými horami Hindúkuše do základního tábora. Nosiči jsou veselí a šlape jim to i s naším nákladem docela dobře. Neustále si zpívají. Za chůze i večer u ohně, na kterém si vaří čaj.  A také jsou nekompromisní. Ráno budou odcházet už v pět hodin ráno.

Druhý den pochodu si Zdenda vybírá svou krizi. Necháváme ho odpočívat a s Petrou filtrujeme litry ledovcové vody.  Voda je tak kalná, že filtr brzy odejde a ráno nám nezbude nic jiného, než se osvěžit šedou tekutinou.

Třetí den docházíme do místa, které se na dvacet dní stane našim přechodným domovem. Základní tábor máme s Lotyši sami pro sebe. A jako příjemný bonus je tu i kamenná kuchyňka. 

Hned druhý den musíme řešit akutní horskou nemoc šéfa Lotyšů, který už nevnímá a brzy upadá do bezvědomí. Naštěstí máme s sebou dexametazon a satelitní telefon. I díky těmto našich věcem, žije, protože se ho podaří včas dostat dolů.

Po záchranné akci nás zajímá už jen naše hora, kterou máme ze základního tábora jako na dlani.  Haló, haló Nošaku!!! Tak co? Budeš nás chtít? Dovolíš nám podívat se na svět až úplně z vrchu?

Výstup začíná

Při pohledu na Noshaq nám není úplně jasné, kudy do C1. Nabízí se hned několik možností – sněhové kuloáry, výstup po ledovci nebo suťovoskalnatém hřebínku. Vít s Jardou, kteří vyráží první, volí kuloár. 

My jdeme nahoru později než oni a po obhlídce terénu a konzultaci přes vysílačku se rozhodneme pro výstup po ledovci.  Námi zvolená varianta je příjemné stoupání po sněhu. Minus jsou však trhliny, jejíž obrovské nenažrané chřtány jsou dobře maskované.  V okamžiku, kdy se první jdoucí Zdeněk zničehonic propadne, je nám jasné, že tudy asi ne. Velká zákeřná trhlina je zasněžená a neměli jsme o ní ani tušení. Až půjdeme nazpět, budeme muset hodně přemýšlet, kudy zpět dolů. Jestli cestou, kterou jsme šli my nebo 600 metrovým ledovým kuloárem, kterým lítají šutry. Ale to má čas. Teď je třeba postavit stan, roztavit vodu a hlavně se druhý den pokusit přesunout ještě výš.

Opojeni krásou hor a příjemně uondaní relaxujeme v C1. Není nám to ale přáno na dlouho. Náš tádžický vařič se utaví. Tááák, a jsme bez vařiče, bez vody. To je konec. Bez něj tady nemůžeme fungovat. Potřebujeme rozpouštět sníh, abychom měli vodu.

Nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Naštěstí!!! Možnost pokračovat dál ve výstupu nám dá Víťa s Jardou.  Mají s sebou vařiče dva. Jeden nám do doby, než se Zdeněk pokusí ten náš opravit, půjčí. Díky nim nemusíme jak spráskaní psi sejít dolů do základního tábora a ukončit naše působení na Noshaqu. Naděje, že dojdeme na vrchol, nám zůstává. A tak ráno můžeme s lehkostí nahodit naše těžké batohy a stoupat směr C2.  Druhý výškový tábor budujeme trošku níž, než se obvykle staví. Ve výšce 6000 metrů je krásné orlí hnízdo a tady v závětří se zabydlíme.

Máme za sebou noc v šesti tisících. Výš zatím nepůjdeme. Naopak. Je potřeba vyrobit trochu červených krvinek, tak míříme regenerovat do základního tábora. To ale znamená, že musíme vyřešit otázku, kudy půjdeme dolů. Zkusíme kuloár!!! Šrouby máme, takže zajistit se ev. můžeme.

V BC musíme zůstat déle, než máme v plánu. Noshaq už nám zase ukazuje, že pánem je tady on. Den předtím, než chceme jít znovu nahoru, se zahalí do hustých mraků a vytrvale několik hodin se na nás z nebe sype sníh a déšť. V základním táboře je sice dobře – máme tu pohodlné spaní, je tu relativně teplo a spousta dobrého jídla. Ale válet jsme se sem nepřijeli. Chceme nahoru!!! Jako lvi v kleci nervózně popocházíme po základním táboře a sledujeme oblačnost a předpovědi počasí, které nám z domu Pospa ve spolupráci s Jouzou posílají.  Meteorologové si ale asi dělají kozy.  „Krásné slunečné počasí potrvá ještě i dalších několik dní…. Máte skoro bezvětří….“ Realita? Už několik hodin prší a sněží. Nahoře přibývá nový sníh. Ach jo.

Jeden jediný pokus

Konečně je zase hezky. Počkáme ještě jeden den, než sníh sedne a spadnou laviny. S velkým rachotem tu kamenné lítají z okolních kopců jedna za druhou, ale občas spadne i ta sněhová. A konečně můžeme zase nahoru. Zevlování v BC a čekání na lepší počasí nám ale ubralo drahocenný čas. Nemáme jinou možnost. Musíme se nabalit na více dnů a zkusit to.  Máme v podstatě jen jeden jediný pokus o vrchol. Buď to vyjde, nebo ne. Hlavně, že se zase udělalo hezké počasí.

Dilema trhliny nebo létající kameny vyřešíme jednohlasně a hned - čerstvě vysněžený kuloár bude asi lepší, než nově zasněžené trhliny… S megatěžkým báglem lezeme kuloárem několik hodin. Do jedničky docházíme úplně vyšťavení. Máme totiž batoh těžší, než jsme původně měli mít. Oproti plánu navíc táhneme stan. Dle předchozích zpráv bychom totiž neměli kde spát. A ejhle. V c1 zjistíme, že to není pravda. Dokonce bychom si mohli vybrat, kde se uložíme.  Jeden stan je volný zcela a druhý by při troše dobré vůle mohl být prázdný taky.  Je to dobrá ťafka a zklamání. Odteď víme, že už se musíme spoléhat jen sami na sebe, že nejsme dobrý tým.

Ráno se sbalíme a vyrazíme do c2, ale už po pár metrech se vracíme. Markéta se zhroutí v křečích. Následuje silný průjem. V tomto stavu se pokračovat vzhůru nedá. Jedná se zřejmě o důsledek včerejšího vyčerpávajícího výstupu. Markétě bohužel zbytek dne na odpočinek nestačil a tělo se brání tímto způsobem.  Léky na srajdu,starý černý chléb od Lotyšů a asi i celodenní válečka situaci do večera uklidní. Další den se vydáváme na další pokus a dosáhneme naše c2, nebo-li orlího hnízda ve výšce 6000 m a další den se nám podaří minout skutečnou dvojku ve výšce 6200 m, kde má stan Petra, a dojdeme společně s Lotyši do výšky 6300 m, kde si stavíme náš c3. Lotoši byli o něco rychlejší, tak si stan postavili na suti. Bohužel tu bylo jen jedno takové místo. Zdeněk si proto pořádně mákne, aby srovnal sníh a led ve svahu trochu do rovinky. Krásné výhledy, krásné místo a k vrcholu už není daleko. I když klíčové místo je stále před námi.

Ráno se zase plni elánu sbalíme a vydáme vzhůru, abychom se posunuli zase blíž k vrcholu.  Noshaqu, Noshaqu – co nám to děláš. Sněhová bouře nám bere síly. Všichni stoupáme nahoru velmi pomalu. Kolem nás bílá tma a všude sníh, který nám stále sílící vítr žene do tváří. Ve výšce okolo šesti a půl tisíce metrů zahlédneme v mlze Lotyše, kteří se vrací zpět. Činíme úplně stejné rozhodnutí a dáme se na sestup.  Markéta a jeden Lotyš toho mají plné zuby. Sestupují neskutečně pomalu. Ve vyčerpaném stavu se jim podaří dostat zpět do c3. Markéta na dobu, než Zdeněk postaví stan, využívá nabídku Lotyšů a v jejich stanu nabírá nové síly.

Sněží, sněží a sněží a meteorologové nám stále hlásí, že máme krásné počasí, které potrvá ještě několik dní. Místo slunce tu máme sníh a ledové krystalky, které vytrvale už několik hodin zasypávají naše stany. Bouře ustává až těsně nad ránem. A skoro jako by se nám Noshaq vysmíval. Ráno nás vítá nebem bez mráčku.  Než ale sbalíme stan a vydáme se znovu na výstup, přichází bouře znovu. Opět se na nás z nebe sypou milióny sněhových vloček a ledových krystalků.

Další nový sníh = riziko lavin a zaváté stopy. Bílá tma = zbloudění. Sbalíme stan a jdeme zpátky. Naštěstí máme GPS me, která nám v některých místech hodně pomůže najít cestu dolů – do bezpečí. Výšku 7219 metrů, tedy rekord, kam kdy člověk s kardiostimulátorem vystoupil, Markéta nepřekoná. No bóže, svět se kvůli tomu nezboří. Lotyši se na rozdíl od nás rozhodnou pokračovat nahoru.

Dole pod kuloárem si oddechneme. Jsme strašně unaveni, ale v bezpečí.  Spěchali jsme dolů. Dokonce jsme celou dobu nejedli ani nepili, abychom se nezdržovali. Chtěli jsme být co nejdříve pryč, z toho nebezpečného místa. Pár kamenů kolem nás těsně prolétlo, ale naštěstí nás minuly. Kvůli padajícím kamenům jsme si přivstali, ale kuloár byl zledovatělý, takže jsme se museli jistit a náš sestup tak trval několik hodin. Tady dole už by se nám nemělo nic stát.

Sejdeme v pořádku do základního tábora, kde můžeme několik následujících dní sledovat, že situace nahoře je jako přes kopírák. Ráno azuro, v deset se hora zahalí do černých mraků a pak z nich někdy více, jindy méně sněží až dlouho do noci. Změna je jen v tom, že teplota každý den klesá níž a níž a vítr sílí víc a víc. My dva jsme v bezpečí a udělali jsme dobře. Vrcholu bychom v čase, který nám zbyl, nedosáhli. Noshaq se na nás mračí, nechce nás. Dává nám jasně najevo, lidi, jděte pryč !!!

A Lotyšům, co zůstali nahoře, Noshaq ukazuje, kdo tu vládne. Nepustí je nahoru ani dolů a jen jim bere síly a energii. Už nemají touhy jít nahoru, už nechtějí stanout na jeho vrcholu, chtějí se hlavně dostat zpět, dolů, do bezpečí, do základního tábora.  Dvakrát jim přitom jde o život. Jednou se jeden z horolezců v bílé tmě ztratí. Když se mu po několika hodinách podaří najít stan, je hodně podchlazený a má omrzlé prsty a je potřeba jeho tělo třením zahřívat. Podruhé se při sestupu jeden z nich zřítí ze skal. Naštěstí spadne tak šikovně, že si nezpůsobí vážná zranění a může v sestupu pokračovat.

Noshaq nám ukázal svoji odvrácenou tvář. Dobrá, přijímáme. Nechceme s ním bojovat, nechceme ho pokořit. My se jen chtěli z vrcholu rozhlédnout. A to nám nedovolil. Nevadí, třeba někdy příště. Stejně to ale byla nádhera !!!!!

.

Jo a expedice nakonec úspěšná přece jen byla. Víťa s Jardou dokázali dosáhnout vrcholu. Stihli to ještě než se zhoršilo počasí, i když ani oni úplně ideální podmínky a počasí neměli. Zkrátka Noshaq si je vybral a dal jim šanci. Možná za to, že mají skvělou fyzičku, možná za to, že nám pomohli, když jsme se ocitli v nouzi bez vařiče, možná proto, že se mu jen líbili... A kluci tu šanci dokázali využít.

Doprava:

Ideální je letět do Dushanbe v Tádžikistánu a odtud se přepravit po zemi přes Chorog do Iskhasimu (TJK).  Pokud se podaří sehnat šikovného řidiče s relativně dobrým autem, dá se vzdálenost přes 600 km zvládnout i za 16 hodin.  Ceny se pohybují v rozmezí 190 – 800 dolarů. Záleží na autě, počtu osob a umění smlouvání.

Doprava z tádžicko-afghánských hranic do hostelu v Iskhasimu (AFGH) přijde zhruba na 10 dolarů na osobu. Obecně lze říct, že je nutné se připravit na to, že Afghánci budou požadovat vysoké ceny. Nestydí se říct za taxi na 14 km i 200 dolarů !!!! Takže jedině smlouvat, smlouvat, smlouvat.

Afghánskotádžické hranice jsou otevřeny ve všední dny od 9 do 16. hodin s polední pauzou mezi 12. – 14. hodin.

Ubytování:

Iskhasim – hostel Wafai (25 dolarů/osoba/noc – v ceně je snídaně a večeře)

Qazi Deh – hostel (cena 15 dolarů/osoba/noc – v ceně je snídaně, oběd a večeře)

Nosiči:

S nosiči bývá vždycky problém. Jsou to sice milí kluci, ale peněz chtějí čím dál víc. Je potřeba dlouho a trpělivě smlouvat. Lze se dostat na ceny 60 dolarů za vynášku do BC a 45 dolarů při snášce do Qazi Dehu.  Jeden nosič vezme maximálně 21 kg.

Noshaq:

Trek Qazi Deh – BC: 36 km, 3 dny

S dopravou, ubytováním… je možné se obrátit např. na agenturu Silk Pamir Travel (992) 98 562 49 00 nebo info@pamirsilk.travel