Huncovský štít - Spišská cesta IV+

200 m, 7 délek, štandy vyborhákovany - Fotogalerie: a Film:

Huncovský štít zůstává tak trochu ve stínu sousedních velikánů jakými jsou Kežmarský či Lomnický štít, na které vede řada zajímavých lezeckých cest. Nicméně snadný a rychlý přístup i sestup nás naláká do dvousetmetrové Spišské cesty IV.+ UIAA. Čeká nás sedm délek. Proč si během výstupu, zejména ve spodní části, proti své vůli zpívám: travičkáááá, zelenááááá, není moje potěšení...vysvětluje fakt, že „lezení“ v prvních dvou délkách se odehrává na náš vkus až moc často po trávě. Zbývající dvě třetiny už ale skýtají skutečně pěkné tatranské lezení.
 

Obejdeme Skalnaté pleso a po docela výrazném chodníku si to v kleči navlhlé od ranní rosy, která nám zajistí ranní sprchu, mašírujeme k Huncovského štítu. Máme ho po celou dobu jako na dlani. Výstup vede po výrazném pilíři, takže lze velmi snadno rozpoznat, kudy se Spišská cesta leze. Stejné plány jako my měla ještě jedna dvojka, která už je ve druhé délce. Za zhruba půl hodiny jsme u nástupu a popisy nekecají. Skutečně vidíme i první postupový nýt.

První délku si nechtěně ztížíme

První délka vede po vodou omytých skalách rovnou vzhůru k prvnímu postupovému nýtu pod převis. Tady to Zdenda vezme neúmyslně zleva, protože vpravo se mu to zdálo těžší. Oj, chyba lávky. Správně vede cesta vpravo. To zjistíme ale až později, až se dostatečně vyvztekám hned v prvních metrech. Ani jeden jsme si nevšimli druhého postupového nýtu a tak naše varianta neodpovídá udávané obtížnosti za III.+ UIAA, ale hodnotíme náš úvod tak za IV.+ UIAA. Náročnost určitě i zvyšuje místy vlhká skála. Nejvíce to pociťujeme pod převisem hned za prvním nýtem, kdy je potřeba přetraverzovat plotnu. Dál už je terén první délky brnkačka a i skála je výše suchá. První štand je super pohodlný.

Travičká zelená

Travičká zelená, to je moje potěšení…. Písnička je to sice hezká, ale raději si ji budu prozpěvovat někde na treku a ne při lezení v Tatrách. Bohužel, ať koukám, jak koukám, druhá délka je jedna velká tráva. Vymotáme skoro 60 metrů lana a o skálu téměř nezakopneme. Lezečky máme durch mokré od mokré trávy. Sotva je na kousku skály aspoň zespodu trochu usušíme, už zase brodíme zelenou trávou a opět čvachtáme. Aspoň, že druhý štand  patří k těm prostorným. Zatím teda zrovna nadšeni z cesty nejsme. Ale jsme optimisti a věříme, že druhá polovina, jak slibuje popis, už bude mít s lezením více společného. A je fakt, že když se koukneme nad hlavu, tak terén už se jeví skalnatě a lezecky.

Šedesátka lano stačí tak tak

Hned v úvodu třetí délky si dáme kout, který je hodnocen jako IV+. UIAA a lezeme ho každý po svém. Zatímco Zdeněk ho přelézá zprava, já okem ženy kouknu na skálu a protože Zdeněk je z Marsu a já z Venuše, vidím jedinou možnost, jak kout zdolat, a to zleva. Přestože lezeme délku každý po svém, je cesta víceméně jasná: držet se pilíře a občas napoví postupový nýt. I třetí délka patří k těm delším. Bez pár decimetrů má rovných 60 metrů.

Čtverka, co není čtverka. A nebo je?

Ve čtvrté délce se řádně zapotím. Úvodní asi dvoumetrový traverz doleva není, ač by se to s mou oblibou traverzů mohlo zdát, to nejtěžší. Z mého pohledu hraje v tomto ohledu prim naprosto hladká stěna a následný pilířek, který rozhodně neodpoví čtverkové obtížnosti, protože ve čtverce přece stupy na nohy nemohou chybět. Jsou chvíle, kdy si při lezení říkám, že nechápu, jak tohle může někdo lézt na prvním. A to jsme prosím pěkně ve čtverce!!! Nabízí se tedy i druhé vysvětlení, že jsem slepá jak patrona a ty stupy a chyty prostě nevidím.

Po dolezu na štand, který se nachází na plošině,  na níž bychom si mohli z fleku hodit Polku,  Zdeněk přiznává, že se mu úsek stěnkou zdál být lehký, tak to vzal těžší variantou. No jako bych ho neznala. A hned tu máme třetí vysvětlení, jak to s tou čverkou je.

Končím a dál nelezu

Plotny a hrana pilíře – takhle by se dala charakterizovat pátá délka. Nevím, co se to dneska děje, ale ještě se nám nestalo, že bychom cestu lezli každý jinudy. Kdybych na silnici předváděla to, co dělám dneska ve stěně, tak bych měla jít dobrovolně vrátit řidičský průkaz. Zatímco zdatnější lezec Zdeněk si celou pátou délku pěkně užíval po hraně pilíře, já  si připadám jak největší tatranský lezecký analfabet a nebo úplně nesvéprávná lezkyně. Kouknu na úvod a v mém holčičím mozečku vyhodnotím stěnu vpravo od pilíře jako schůdnější. Tak se do ní samozřejmě taky pustím. Totálně ztracená v hladkých plotnách pak bezradně zkouším lézt nejprve rovnou nahoru. Marně. Tak se vrhnu více doprava, opět špatně. Až se stejná situace opakuje i vlevo, nešťastně a hlavně naštvaně hlásím do vysílačky, že už toho mám dost a nikam nelezu.

Nakonec se mi nějakým zázrakem podaří vyvzlínat po plotně asi jeden a půl metrů nahoru a už jednodušším terénem si mi daří dostat se na pilíř, po kterém už dál už pokračuji s prstem v nose.  Tak sláva. A pro příště Markéto, neexperimentuj a lez, kudy se má.

Štand buduje Zdeněk pomocí smyček na velkém kameni. Pokračovat už nemohl, protože nám lano dále nedosáhlo. Ten správný štand je o deset metrů dál.

Zpestření přeskokem

Hned v úvodu šesté délky nás čeká traverz úzkého pilíře, má ale dobré stupy a chyty, takže žádné drama se při přelézání nekoná. Poté je nutné slézt pár metrů do sedýlka a čeká mě můj první přeskok v životě. Dál vede výstup částečně po skále částečně, trávou k dalšímu štandu, který jsme po šedesáti metrech nenašli, takže si budujeme vlastní. 

Závěr patří „mistrům“

V poslední délce si trošku zvednu lezecké sebevědomí a troufám si na post prvolezce. „Těžkým práskem“ vedoucím spíše po trávě a suti než po skále dolézám na konec nejen sedmé délky, ale i celé Spišské cesty. Na samotný vrchol Huncovského štítu nejdeme. Za prvé jsme tam už kdysi byli a za druhé suť nemáme zrovna v lásce. Dost si jí užijeme ještě při sestupu na Skalnaté pleso. Vypínáme vysílačky a se slovy „mám hlad, jako vlk“, se zakousneme do poslední svačiny. Sestup se nejprve nese v duchu přelézání po větších či menších balvanech a později se napojíme na tatranskou magistrálu a zařadíme se do davu turistů mířících ze Svišťovky na Skalnaté pleso.

Nahoru nám to trvalo tři hodiny a sestup dolů hodinu.

• Poprvé cestu vylezli M. Hutlák a M. Gally 21.8. 1975
• Spišská cesta může být pěkná pro zimní lezení.

• Ve spodní části byly občas postupové nýty, v horní části jsme si cestu dojišťovali sami. Hodí se smyce, friendy i vklíněnce.
• Název štítu je odvozen od vesnice Huncovce, německy Hundsdorf, což v překladu znamená Psí vesnice.