Kežmarský štít (2556 m), Huncovský štít (2353 m) a Velká Svišťovka (2037 m)- turisticky

Nevalně prospaná noc – ostatně jako vždy před pro nás náročnějším výstupem. I když nakonec se většinou ukáže, že jsme mohli klidně spát jak miminka. Trasa není tak náročná, jak jsme si původně mysleli.

Fotogalerie:

O půl osmé, hned po vydatné a hlavně vynikající snídani, házíme na záda batoh a vyrážíme z Chaty při Zelenom plese (1551 m) směr Svišťovka. Po pohodlném chodníčku, za krásného ranního sluníčka, které barví svými paprsky tatranské štíty jeden po druhém, docházíme pod Velkou Svišťovku.  Společnost nám dělá jen osamocený kamzík, který zvědavě nakukuje zpoza kleče, kdože se ho jal po ránu rušit od snídaně. Jakmile se k němu přiblížíme na pro něho nepříjemnou vzdálenosti, několika hbitými skoky povyskočí výš a zase ze svého nového bezpečného stanoviště zvědavě nakukuje. Když takhle postupně všichni tři dojdeme k prvním řetězům v soutěsce, přestane ho hra na schovávanou bavit a vydá se na opačnou stranu než my.  

Po skončení řetězové pasáže se dostaneme na hřbet sbíhající ze Svišťového sedla (2023 m) a cesta se vine vzhůru v nespočetných serpentinách, které vyústí v samotném sedle. Tam se do nás také opřou sluneční paprsky a my se rozhodujeme pro první dnešní pauzu. Ne že by ji bylo zapotřebí, ale jako na dlani máme skoro celou výstupovou trasu vedoucí na Kežmarský štít (2556 m). Tedy spíš několik výstupových tras.  Můžeme si totiž prohlédnout i trojkovou cestu (jedno místo je za tři, zbytek udává průvodce jako dva a lehčí) na Malý Kežmarský štít (2513 m), která nás také velmi láká. V Tatrách toho zatím moc nalezeno nemáme, tak se rozhodneme držet původního plánu a vydat se na Velký Kežmarák přes Huncovské sedlo. Možná i toho vybavení táhneme moc, ale to rovněž souvisí s nepříliš velkou znalostí tatranských terénů.

Až se dosyta nabažíme pohledy, pokračujeme dál. Nejprve musíme jít po tatranské magistrále směrem na Skalnaté pleso a ve vhodném místě chodníček opustit a dát se po samém dnu Huncovské kotliny směrem do Huncovského sedla (2307 m). Cesta vede zpočátku příjemně po trávě, místy dokonce narážíme na náznaky cesty, občas nám mužík potvrdí, že jdeme dobře. Postupně tráva mizí, sklon svahu se zvedá a my se dostáváme do nepříjemné suti. Snažíme se držet co nejvíce vlevo u skal, přesto se nám stává, že uděláme jeden krok nahoru a dva dolů. Tímto stylem se nám podaří dostat se nahoru do malého sedla s příjemnou plošinkou na odpočinek.

Další část cesty vede znovu travnatoskalnatým terénem přes Kežmarskou priehybu. Závěrečná část je již jen skalnatá a na úplný vršek Kežmarského štítu se vystupuje po uzoučkém, ale krátkém hřebínku, kdy na obě strany jsou díry jako do „zadnice“. Na vršku se zapíšeme do vrcholové knížky a kocháme se. Lomničák máme skoro na dosah. Zdálo by se, že stačí přehopsat Vidlový hrebeň a jsme tam. Jenže zdání klame – Vidlový hrebeň je zase trošku jiná kategorie. Ale zkusit si ho někdy nás láká.

Vrchol Lomničáku okupuje řádka turistů, kteří tam dojeli lanovkou, aby se taky mohli podívat na Tatry z vrchu. Kromě Tater jsme je evidentně zaujali i my na Kežmarském štítu, někteří nám dokonce mávají. Než se stačíme vyfotit, dolézá na vrchol nějaký polský horolezec s horským vůdcem. Neužíváme si tady na vrcholu samoty a krás, ale na druhou stranu bude mít aspoň společnou vrcholovou fotku.

Pak už je nutné začít sestupovat zpátky do Huncovského sedla. Cestou nás napadne, že zkusíme nalehko vystoupit ještě na vrchol Huncovského štítu (2353 m). Je to kousek, není to těžké a otevřou se nám zase nové výhledy. Huncovský štít má vlastně dva vrcholy, které jsou od sebe oddělené nepatrnou štrbinou. Pak už se musíme začít skutečně vracet. Cesta sutí je nepříjemná, ale s tím jsme počítali. Před 18. hodinou se napojujeme zpátky na tatranskou magistrálu, po které pokračujeme do Svišťového sedla, a tam si taky říkáme, že když už jsme tady, tak přece nemůžeme nejít na pár minutek vzdálený vrchol Velké Svišťovky (2037 m). Dlouho se na něm ale nezdržujeme, protože za půl hodiny má začít zapadat slunce a potmě se prodírat kosodřevinou, která je jistě plná medvědů, se hlavně Markétě nechce. Cestou dolů Zdenda ještě neodolá skalní jehle, na kterou se vyškrábe, a pak už skutečně míříme zpět na chatu, kam docházíme v 19 hodin. Právě v čas – zrovna se podává večeře.