Kežmarský štít - Ľavé vlhbenie IV. UIAA
Před námi se tyčí obrovská Jižní stěna Kežmarského štítu. Tolikrát jsme na ni už koukali, dvakrát se na ni chystali, ale vždy nám výstup zhatilo počasí a až teď, na třetí pokus, stojíme pod ní a připadáme si malí, menší, mrňaví, zkrátka mravenečci jsou proti nám obři. Čeká nás celý den lezení, tatranská žula nám totiž nabízí pět set metrů lezení, což v praxi znamená jedenáct délek v krásné pevné skále.
Tatry se budí do nového dne a první sluneční paprsky začínají oblizovat špičky štítů. Všude kolem nás vládne klid a ticho, které protíná jen cinkání karabin, které si věsíme na sedáky. Jsme tu sami, tedy když opomenu stáda kamzíků. Stovky turistů se do hor teprve přivalí, ale to my už budeme v jiném světě vysoko nad zemí.
sdf
Puškáš nezklame
Z mnoha cest, které Jižní stěna Kežmarského štítu nabízí, si vybíráme čtverkové Ľavé vlhbenie. Víme, že Puškáš nás nezklame. Jeho cesty patří k našim oblíbeným, i když tentokrát se v úvodu trochu ztratíme. Běháme pod stěnou sem a tam a marně hledáme první nýt, který má být v pohodě vidět asi 10 metrů nad zemí. Možná by nám mladší lezečtí kolegové řekli: „staroušci, neměli byste si nasadit brejle, abyste vůbec viděli, co polezete?“
Ale ti tu nejsou a my ten nýt za boha najít nemůžeme, a když budeme ještě chvíli chodit pod stěnou tam a zpět, tak ztratíme nejen iluze o svém zajisté bystrém zraku, ale i cenný časový náskok, který jsme si brzkým přivstáním udělali.
Ještě naposledy prohlédneme stěnu zleva doprava a zpět. A zase nic. Ten prokletý nýt tu snad není. Shodneme se, že v jednom místě je skála trochu olezená, tak to určitě bude hledaný začátek cesty. Sice ani po oněch zmiňovaných deseti metrech žádný nýt nemíjíme a nepotkáme ho ani v dalších metrech, ale leze se dobře, cestou se dá založit velký friend, o kousek dál zase malý vklíněnec, tak jsme spokojeni. Lana už moc nezbývá, tak na místě – které jako by volalo: „tady si pohodlně zaštanduj“, se rozhodne Zdeněk vybudovat štand. A když se chlapec trochu kolem sebe rozhlédne, zjistí, že kousek od něj se na něj směje štand s borhákem. Tak to bychom měli, skutečně lezeme Ľavým vhlbením, i když v úvodní délce jsme lehce zaimprovizovali.
Vyřešena záhada vícedélek
Pokračujeme v dané linii a teď už na tuty víme, že jdeme správě, potkáváme totiž i postupový nýt. Druhým rozpoznávacím znakem je kout v závěru délky, který je nezaměnitelný. Z koutu je totiž potřeba vylézt na odštípnutý blok, který je zmiňován v každém popisu cesty. Ne, že by bylo nějak těžké, jen zprvu nějak nedokážu zkoordinovat svoje tělo a končetiny, abych se v závěru kouta vytočila a ladně vyskočila na balvan. Spíš než ladnou laňku připomínám neohrabaného vorvaně, ale což. Neení důležité, jak při lezení člověk vypadá. Styl mám jasně daný – hlavně všechny délky za Zdenkem čistě přelézt. A to se počítá.
Jako slon v porcelánu si připadám i na štandu. Jsem vyjevena z odštípnutého balvanu, na kterém stojíme. Nejprve se naivně ptám, jestli ten šutr s námi neupadne a vzápětí mi do díry mezi ním a skálou spadne foťák. Musím si do hnusné škvíry pro něj slézt. A vězte, že se mi do té díry fakt nechce. Inu, když je někdo tak trochu nemehlo, musí zkousnout i nevábné prostředí vlhkého prostoru, který nejen vůní připomíná veřejné záchody na vlakovém nádraží. Takže nadechnout, nedýchat, ponořit se dolů, rychle sáhnout pro aparát, uf naštěstí nepřistál na měkkém hnědém povrchu, vynořit se, nadechnout a slíbit si, že už budu mít své věci pod kontrolou. Zážitek jako hrom, ale na druhou stranu zase přijdu na kloub jedné záhadě, která mi vrtá hlavou snad od té doby, co jsem zjistila, že se lezou i cesty o více délkách. Copak asi horolezci dělají, když se jim chce během lezení mnohahodinové cesty na záchod?
Rampa rovná se trochu monotónní lezení
Na úvod třetí délky se musíme rozhodnout, zdali polezeme přímo nahoru přes malý převis, nebo půjdeme doprava po rampě a následně po lehkých plotnách. Nemusím hádat, vím přesně, kudy se rozhodne Zdeněk cestu táhnout, takže si rovnou masíruji bicepsy. Pět šest těžších metrů mám za sebou a už lehčím terénem směřuji mírně doprava ke štandu. Další dvě délky jsou stále lehoučké a ta poslední před výlezem na obrovskou rampu, která se táhne přes Jižní stěnu, skýtá krásné lehké lezení v pevné skále. Štandujeme na velké prostorné polici, kde se k naší cestě se připojuje Birkenmajer. Extra pohodlný štand nemůžeme nechat jen tak bez povšimnutí. Usadíme se na polici, vytáhneme svačiny, vyhříváme se na sluníčku a pozorujeme lanovku vozící turisty na Lomnický štít.
Sedmá až devátá délka tak nějak splývají dohromady. Nejprve lezeme středem rampy, později blíže koutu vlevo, pak zase žebírkem vpravo. Ploty střídají koutky a žebírka, stupů i chytů je dostatek a jsou docela tutové, takže nám ani nevadí, že je místy skála mokrá. Je vidět, že voda tady není vzácností, řada míst je ohlazená vodou. Ve všech délkách vždycky mineme nějaký ten postupový nýt a štandy jsou pohodlné.
V závěru si člověk užije zase parádní lezení
Z délek, které vedou po rampě, se vymyká až ta desátá. Člověk má za sebou pár hodin lezení, únava se začíná vtírat do našich svalů i mysli. Což se samozřejmě projeví tím, že na štandu zapomínám jednu z našich parádních karabin. Tak třeba poslouží i ostatním. Horolezcovo tělo i hlava ožívají znovu v předposlední délce. Zatímco předchozí hodinka, možná i hodinka a půl se nesla v relativně monotónním duchu, tady je potřeba zase zapojit mozek. Držíme se v koutku vlevo. Je to nádherné lezení, jen je potřeba ty chyty a stupy najít. Štanduje se také vlevo, takže na úvod jedenácté délky nás čeká lehký traverz doprava a pak už jen výlez po plotnách, kde si člověk může vybírat kudy. Cesta končí v malém sedýlku, kde jsou dva žluté nýty, teda spíš jeden do dálky se zlatě třpytící nýt a jeho evidentně starší rezavý bráška. Šup rup ratatá, troufám si říct, že je posekáno. Na samotný vrchol Kežmarského štítu to ještě pár desítek výškových metrů je, ale jedná se už o víceméně chodecký, místy jedničkový až dvojkový terén. Asi po dvou stech metrech se napojíme na hřeben, po kterém vede „normálka“.
A co říct k vrcholu? Stokrát omletou frázi. Jenže ty pohledy z vrcholů se fakt neokoukají. Všude kolem dokonalé výhledy na tatranské štíty, nádherný výhled na zelenobílé Belianky a samozřejmě na souseda Lomničáka, který se hrdě tyčí vedle nás. My pokukujeme po Vidlovém hrebeni vedoucím právě z Lomnického štítu na Kežmarský. Že by náš cíl pro příště?
I sestup lze považovat za tatranskou klasiku
Tatranské sestupy nemám zrovna v lásce. Cesta z Kežmarského štítu vede dolů nejprve po hřebínku přes Kežmarskou priehybu až do Huncovského sedla a je relativně v pohodě (I. UIAA). Za to scházení skalnatosuťovou Huncovskou štrbinou do Lievikového kotle je opruz. Suť je samozřejmě nestabilní a v těch nejblbějších místech se chodník ztrácí. Taky bych tento sestup nazvala tatranskou klasikou. Ale kdo chce nahoru, musí i dolů. Na konec už zbývá jen pohodlně seběhnout na Skalnaté pleso na pivo.
* Prvovýstup: 17. 7. 1949 A. Puškáš – A. Szabó
* Na výstup je potřeba počítat min. se zhruba 4 hodinami, na sestup pak s hodinou a půl.
* První zimní výstup 10. 3. 1953 K. Cerman – A. Puškáš
* Cesta byla přejištěna, jsou v ní vybudované štandy a sem tam je i postupový nýt. Vklíněnce a friendy se ale hodí.
* Kežmarský štít je 5. nejvyšším vrcholem a leží mimo hlavní hřeben Vysokých Tater.
* Jižní stěna spadá do Skalnaté doliny a je jednou z největších tatranských stěn.