Podzimní Krkonoše se nadmíru vydařily. Původně nás mělo být víc. Známý, který vlastně celou akci vymyslel, dle své tradice na poslední chvíli opět vycouval. Nám to ale vůbec nevadilo. Stejně chodíme nejraději sami dva. Máme už sladěné tempo, metabolismus nám na horách také funguje takřka současně – hlad dostáváme najednou, žízeň najednou….

Fotogalerie

V sobotu ráno parkujeme na parkovišti v Horním Maršově. Provádíme nezbytné poslední úpravy, které spočívají v oblepování prstů a pat a dobalení posledních drobností do batohu.  V 8.15 začínáme. Nejprve procházíme kousek Maršovem, brzy však cesta začíná stoupat. Vede nás přes louky k lesu, kterým stoupáme po žluté značce až k Rýchorské boudě a Kutnou. Zatímco dole ještě místy i svítilo sluníčko, tady už jsme v husté mlze. Ale neprší, za což jsme docela rádi. U rozcestí na Kutné posvačíme a pak pokračujeme dál. Míjíme Rýchorský kříž, traverzujeme Mravenčí vrch a docházíme k místu zvanému Roh hranic. Je tady postavený turistický přístřešek. Odtud až na Pomezní boudy budeme stále kopírovat státní hranici. Překonáme vrchol Čepel a pokračujeme zase po loukách. U dalšího turistického přístřešku se odpojuje červená značka, která pokračuje do Horních Albeřic. Jsou tady postaveny různé informační tabule a kromě přístřešku se tu dá spočinout na lavičkách venku. Sluníčko se prodralo přes mraky, takže se spokojeně na lavkách sluníme a odpočíváme.

Do Albeřic v plánu jít nemáme, chceme jít co nejvíce po hřebeni a to nám umožní zelená značka, která vede po Lesním hřebeni. Krásnou lesní cestou se pomalu blížíme k Pomezním boudám. Tam si u informačního centra vaříme oběd a pak jdeme do jedné z hospod na pivko. Hospodu jsme zrovna dobře nevybrali. Servírka je velmi nepříjemná. Napřed jsme si mysleli, že jen na nás, protože nemá ráda turisty s velkým batohem. Avšak svůj kyselý ksicht nezměnila, ani na další příchozí hosty.

Z Pomezních bud vede hned několik cest k horské boudě Jelenka. My volíme tu, která vede přes hřeben zvaný Střecha. Nejprve stoupáme hodně prudce do kopce a pak pokračujeme po docela kamenité cestě tak kilometr a půl po rovině. Jsme bohužel v mlze, takže žádné výhledy nemáme. Lehce toho můžeme litoval především na konci Střechy – na skalnatém vrcholu Tabula. Z vršku nás čeká sestup dolů nejprve do Sovího sedla a pak trošku do kopce k Jelence. Máme v plánu tady doplnit tekutiny. Horská bouda má však na vchodu napsáno – otevřeno od 10 – 17 hod. A je právě 16.45 hodin. Přesto zkoušíme vlézt dovnitř. Velmi milá paní majitelka nám ochotně čepuje pivo a říká, že klidně nám natočí i další, budeme-li chtít. Moc hezky si s ní popovídáme o horách a lidech.

Kromě nás dorazila ještě skupina dalších turistů, i jim ochotně vaří svařáky. To my se s ní ale  loučíme a začínáme stoupat na Svorovou horu. Těsně před začátkem stoupání je Emin pramen, kterého využijeme pro doplnění zásob vody a k hygieně. Mezitím ale padne docela hustá mlha a začíná se i smrákat. Než se vydrápáme na Svorovou horu je už tma úplně. Najdeme se jedno malé místečko mezi klečí a honem stavíme stan, protože začíná sněžit.

Vstáváme už o čtvrt na šest a s potěšením se kocháme nebem plným hvězd. Před námi se tyčí Sněžka, na jejímž vrcholu září světýlka. Zrovna si vaříme snídani, když kolem nás prochází tři turisté. Chvíli na nás s údivem hledí, pak nám popřejí dobré ráno a spěchají na Sněžku, kde si chtějí užít východu Slunce. My po snídani také začínáme pomalu balit a v 7.15 hodin rovněž míříme na Sněžku. Nás zastihne východ Slunce na Obřím hřebeni asi v polovině stoupání a je to úžasný pohled. Nikam nespěcháme. Na Sněžku docházíme krátce po osmé hodině. Kromě nás je tu jen jedna dvojice, jinak široko daleko nikdo. Docela fouká, tak se rychle nabažíme výhledů a začínáme sestupovat dolů k bývalé Obří boudě. Chodník je namrzlý a částečně pokrytý sněhem. Sestup je nic moc.

Pod Sněžkou se na sluníčko složíme do trávy a protože nám už vytrávilo, posvačíme. Pak pokračujeme již známou cestou směrem k Luční boudě a na Výrovku. U Výrovky se rozhodujeme, že dolů do Pece pod Sněžkou nesestoupíme přes Richterovy boudy, kudy chodíme skoro vždycky, ale půjdeme až k Chalupě na rozcestí. Odtud už začínáme skutečně klesat. První tři kilometry vedou lesem a zhruba v polovině konečně nacházíme zdroj vody. Poslední tři kilometry už vedou civilizací. Autobus do Maršova stíháme úplně přesně.Odjíždí pět minut poté, co jsme nastoupili. A to jsme vůbec netušili,  v kolik nějaký jede.

Akce Krkonoše rozhodně patří k dalším krásným výletům po českých končinách.