Maľý Ľadový štít – Cestu ku Slnku V.

Za ranního slunce stoupáme do Sedielka a nemůžeme si nevšimnout výrazného pilíře v jižní stěně Malého Ľadového štítu, který úplně volá po nějaké pěkné lezecké cestě. Myšlenku udržíme a už na Téryho chatě koukáme do lezeckých průvodců, co by se tam tak dalo vylézt. A nemýlíme se. Vede tu Cesta k Sĺnku obtížnosti V. UIAA a samozřejmě v ní nemůže mít prsty nikdo jiný, než nezapomenutelná tatranská legenda Arno Puškáš, jehož cesty patří v Tatrách k našim nejoblíbenějším. Poprvé ji lezl v roce 1948 společně s Júliem Andráším a Jana Petrlovou.

Cesta k Sľnku patří v Tatrách k těm oblíbenějším. Máme výhodu noclehu na Téryho chatě, přesto raději s odchodem neotálíme a po rychlé snídani si to už meteme vzhůru k nástupu. Mineme Phinovu kopu a dobře vyšlapaným chodníčkem mašírujeme do Sedielka. U Modrého plesa, které leží v nadmořské výšce 2189 m a je nejvýše položeným stálým plesem v Tatrách, se odpojíme z chodníku a už méně zřetelnou stoupou v suti stoupáme k výraznému pilíři, kdy doháníme Majku s Peterem, naše dnešní spolulezce z Térynky. Už večer jsme se dozvěděli, že máme na dnešní den stanoven stejný cíl.

Sněhový most netradičně podlézáme

Těsně před nástupem potřebujeme rozlousknout oříšek v podobě chatrného sněhového mostu, který nám překáží k pohodlnému přístupu k samotnému začátku cesty. Zdeněk vyzkouší jeho nosnost a s ladností i lehkostí baletky ho snadno překoná a protože mě moc dobře zná, ví že mám blíž spíše ke slonu v porcelánu než baletce, navrhuje mi sněhový most podlézt. Tak tuhle zkušenost ještě nemám, nicméně i já tuto variantu vyhodnotím jako jistější. No a co, že nám ve škole vtloukali do hlavy heslo: přelez, přeskoč, ale nepodlézej. Mnohem lepší slogan říkával Jára Cimrman: můžeš i podlézt, ale musíš se pak narovnat. Takže se přikrčím a pomalu se sunu pod sněhovou masou vpřed. Poté, co vylezu z ledového tunelu, se už zase tvářím jako horolezec. O tom, že jsme na nástupu správně, není pochyb. Zuby tu na nás cení stará skoba. Před námi je sedm délek a 315 metrů lezení v tatranské žule. Jako bonus nás čekají odjištěné štandy a během výstupu narazíme i na pár starších skob, nicméně dojištění vlastním matrošem je na místě, z čehož plyne, že veškeré lezecké cajky bereme s sebou. Friendy, vklíněnci i smyčky najdou v cestě uplatnění.

Pevná skála, sem tam skoba, co víc si přát

Na zahřátí tu máme čtverkový koutek. V podstatě se dá říct, že první délka je lehká, jen v koutku je potřeba se koukat kolem sebe. Chyty i stupy tu jsou. Jenže zrovna když lezu já, tak se ty mršky se mnou chtějí hrát na schovávanou. To je ale asi tak vše, co lezce v první krátké délce čeká a pohodlný štand se dvěma borháky určitě potěší. Druhá délka se nese v podobném duchu. Nejprve si to šineme asi 25 metrů šikmo doprava, později se stočíme zase vlevo a už velmi lehkým terénem pokračujeme dál. Nutno říct, že krása střídá nádheru a do toho nám svítí sluníčko, nahříváme se a vrníme jako kočky spokojeností. Skála je pevná, sem tam potkáme nějakou skobu, obtížnost se pohybuje kolem IV.+ UIAA a postupně klesá, takže celkově lze říct, že se i v druhé délce jedná o pěkné a lehké lezení. Jedinou drobnou vadou na kráse je, že se v druhé půlce této délky začala cesta ubírat výrazně doleva za hranu a my se tak na chvíli ocitli na štandu ve stínu. Ovšem jediný, kdo je z toho trošku mrzutý jsem já, ale když se podívám kolem sebe, je mi jasné, že nemám právo se mračit. Kam se oko podívá, jsou dokonalé výhledy na mohutné tatranské štíty a přímo pod námi se zrcadlí krásně modrou barvou zářící hladina Modrého plesa.

Výstavní štandy v cestě

Třetí délku zahajujeme mnou „oblíbeným“ traverzem doprava, který je hodnocen jako IV.+ UIAA a dále pak už lezeme rovnou nahoru přes dvě římsy. Nutno říct, že štandy v této cestě jsou více méně pohodlné a některé i dostatečně prostorné. To mám moc ráda, když si můžu pohodlně stoupnout, pohodlně jistit, pohodlně si odpočinout před další délkou a pohodlně se napít, aniž bych se třepala strachy, že mi přitom něco sletí dolů.

Jsme zhruba v polovině. Další délka začíná lehkým komínem a pak po ukloněné plotně opravdu lehkým terénem (II. – III. UIAA) stoupáme k dalšímu štandu, kde už bedlivě obhlížím, co nás čeká dál. Blížíme se totiž k nejtěžším úsekům cesty, tak mě z toho trošku šimrá v bříšku.

Na řadu přijde i sokolík

Stručný popis, který jsme k cestě našli, je opravdu stručný. K páté délce víme pouze toto:“nejprve je třeba lézt mírně dopravu a vzápětí mírně doleva. Štand třeba hledat.“ Na první pohled je popis skoro nic neříkající a když se mi zdá, že se lano na můj vkus už hodně dlouho nehýbe, mírně znejistím. Moc ráda tak slyším Zdenka ve vysílačce: „Majka už ze štandu odlezla, takže za chvíli budu dobírat lano“. Uf, takže to Zdeněk našel a přelezl. Vzápětí se vysílačka ozve znovu. „Máš to tam pěkně zajištěné a je to brnkačka.“ „Tak Markéto, hlavu vzhůru a šup do toho, slyšelas, je to brnkačka,“ povzbuzuji sama sebe na štandu.

Zpočátku se mi nezdá, že by mě čekal v cestě nějaký oříšek. V cestě se nijak zvlášť nemotám a postupuji docela rychle. Situace se rapidně změní, když se traverzem doprava dostanu pod převis a navíc má v těchto místech cesta i slušnou expozici. Dumám, zkouším, přemýšlím a zase zkouším. Zkusím lézt na sokolíka a ejhle. Nakonec se tato technika ukáže jako správná volba. Musím se pochválit, víc, jak tři pokusy k přelezení nepotřebuji.

Tahle délka je prostě úžasná, má parádní expozici a dokonalá panorámata. Tohle lezení si zkrátka nejde neužít. A to nejlepší nás teprve ještě čeká.

S přibývajícími metry nabírá cesta na kráse

Mám pocit, že čím jsme výš, tím nabírá cesta na kráse. Stojíme na pátém štandu a jako na dlani máme úvod šesté délky. Zřejmě se jedná i o klíčové místo v cestě. Dokonalá kolmá plotna se dvěma puklinami a vlevo od ní kout, dle průvodce je obtížnost V. UIAA. Vybíráme si puklinu, která je vlevo blíže koutu. Zdeněk kout částečně využívá, mně se leze lépe bez něj. Znovu asi po stopadesáté opakuji, že tu zažíváme tatranské orgie. Pevná skála, dvě skoby a i malé stupy a chyty nám dodávají na jistotě. Tenhle tatranský pilíř musí milovat každý. Po výlezu z plotny se cesta stáčí doleva a už lehčím lezením se dostáváme na hřebínek, po kterém zdoláváme další metry. V závěru si střihneme zase jeden traverz a už se cvakáme k dalšímu štandu. Pravda, tenhle je asi první, který je pro dva horolezce spíše těsnější. Přitulíme se tedy k sobě, přemotáme lano, přendáme cajky a jdeme do finále.

Závěrečná délka už je v podstatě jen výlez na hřebínek a po něm dojdeme ke smycím, ze kterých pár metrů slaníme do malého sedýlka. Po krátkém oddechu se vydáme na sestup. Na konci cesty je možné se rozhodnout, jestli sejít přes Pfinnovu kopu, nebo si dát jako bonbonek ještě výstup na nedaleký samotný vrchol Malého Ľadového štítu a pak sejít relativně pohodlně do Sedielka a dále po turistické značce na Téryho chatu. Vzhledem k tomu, že jsme na na vrcholu Maľého Ľadového štítu byli včera, volíme sestup přes Pfinnovu kopu. Čeká nás tak ještě trocha lehčího popolézání, přelezání hřebínků a hlavně v závěru suťovisko, kterým se dostaneme na turistický chodník. U Téryho chaty svlažíme nohy v ledových vodách jednoho ze Spišských ples a pak se jen vyvalíme před chatu a pozorujeme náš zítřejší cíl – Žľtou stěnu a cestu Korosadowicz V. UIAA.

Cesta ke Slnku V. UIAA:

• 7 délek

• Vlado Tatarka štandy v roce 2000 osadil borháky, sem tam je i postupové jištění v podobně staré skoby

• některé štandy se mohou hůře hledat, ale v cestě jsou. Občas jsou schované za rohem

• 2x60 metrové lano (teoreticky by mohla stačit i 2x padesátka)

• hodí se větší smyčky, friendy i vklíněnce

• prvovýstup: 15. 9. 1948 J.Andráši, J.Petrlová, A.Puškáš

• první zimní výstup: 14. 4. 1956 J. Červinka, F. Pašta

Foto: horalezhane.rajce.idnes.cz/Vysoke_Tatry_Maly_Ladovy_stit_Cestu_ku_Slnku_V._-_cervenec_2020/