Oetztalské Alpy: Similaun 3606 m
V úterý ráno 31. srpna se pomalu blížíme do Alp a začínáme být lehce nervózní. Nejenže neustále hustě prší, ale zdá se, že na vrcholcích hor sněží a sníh zůstává ležet už kolem hranice 1300 metrů nad mořem. A my musíme dojet do Ventu, který se nachází bez pěti metrů ve výšce 1900 metrů. Naše obavy se potvrzují, když vjíždíme do Oetztalského údolí. V Söldenu už máme sníh skoro na dosah a za Söldenem začíná situace dramaticky houstnout. Sníh zůstává už všude kolem nás a stále hustě sněží. Opatrně se nám podaří dojet až do Ventu, kde leží tak pětadvacet centimetrů sněhu. Všechna parkoviště jsou zapadaná sněhem a my máme obavy tady s letníma pneumatikama zaparkovat, abychom vůbec vyjeli.
Fotogalerie k treku k chatě Martin Busch Hütte
Máme na dnešní noc rezervaci na Simialun Hütte, ale vyhodnocujeme situaci jako nepříznivou, otáčíme auto a jedeme kousek před Sölden, kde na parkovišti zaparkujeme, abychom se chvíli prospali a rozhodli se, co dál. Posloucháme místní rádio, kde se dozvídáme o tragedii pod Wildspitze. Napadlo tam tři čtvrtě metru čerstvého sněhu. Skupina německých horolezců se přesto vydali na Wildspitze. V mlze ztratili cestu, zavolali si sice pomoc, ale než je záchranáři našli, jedna z lezkyň zmrzla. Na základě této informace a množství nového sněhu rušíme rezervaci na chatě s tím, že ráno uvidíme, co dál.
Odpoledne se zajedeme podívat do Söldenu, kde nás napadne, že bychom mohli nechat auto zaparkované tady ve městě a do Ventu dojet autobusem, který jezdí každou hodinu. Nadšeni tímto plánem se vracíme na parkoviště. Déšť sice ustal, ale zataženo zatím je pořád. Uvaříme si tedy večeři a pak jdeme pomalu spát. Autobus nám ráno jede o čtvrt na deset, takže budíka si dáváme na sedm.
Ráno je konečně slunečné. Balíme si batohy na cestu na Similaun a vyrážíme na autobus. Ten má zpoždění skoro půl hodiny, takže si skoro připadáme jako doma v Česku. Nakonec autobus konečně přijíždí a my nastupujeme společně ještě se skupinkou turistů.
Ve Ventu panuje krásné slunečné počasí a vypadá to tady jako uprostřed zimní sezony a ne na konci srpna. Nasazujeme si batohy a míříme na Similaun Hütte (3019 m), která je vzdálená zhruba pět hodin chůze. V polovině cesty se nachází ještě jedna chata, a to Martin Busch Hütte (2501 m). Cesta je plná sněhu, místy to docela klouže, protože chodník pokrývá i led, který ale pomalu pod slunečními paprsky měkne. Kousek nad Ventem pozorujeme v jedné zatáčce přistávat záchranářský vrtulník, který přiletěl kvůli zraněnému člověku, který leží na chodníku, přikrytá hliníkovou folií a obklopený skupinou lidí. Je až neuvěřitelné, na jak malých místech dokážou piloti vrtulníků přistát.
My pokračujeme pomalu dál zasněženým údolím. Vůbec nám okolní krajina nepřipomíná zelenající se údolí, které jsme viděli na internetu. Cestou se nám ale nedaří zajistit si rezervaci na Similaun Hütte, takže jdeme s těžkým batohem zbytečně. V rámci aklimatizace se rozhodujeme dojít alespoň na Martin Busch Hütte. Kousek za námi jde blonďatá žena, která se s námi pokouší navázat hovor v němčině. Česky jí odpovídáme, že jí nerozumíme. Na to nám s úsměvem odpoví, ale já vám rozumím. Jste Češi, že? Caroline má českého otce, který ji česky hodně naučil. Jdeme společně až na chatu a cestou si skvěle popovídáme. Probereme témata snad ze všech oblastí. Zajímavé je, že se vydala na měsíční cestu od jezera Chemsee do Verony.
Všichni tři jdeme docela ostrým tempem a na chatu docházíme již za dvě a čtvrt hodiny. Za odměnu si dáváme pivo a pak se pomalu s Carolinou loučíme a jdeme zpátky. Ona měla v plánu přespat na Similaun Hütte, ale i ona bohužel zjišťuje, že chata je plná a není tam místo. Podaří se jí zajistit si ubytování aspoň tady na chatě.
Dolů do Ventu přicházíme za dvě a půl hodiny. Příchod se nám podařilo načasovat skvěle, protože autobus do Söldenu nám jede za dvacet minut. V Söldenu přestoupíme z autobusu do našeho vozu a jedeme do Hubenu, kde se má nacházet skvělý kemp. Informace nelžou. Kemp je pěkný, čistý a docela i levný.
Výstup na Similaun 3606 m
Předpověď na neděli zní – jasno, v pondělí odpoledne má přibývat oblačnosti a od úterý sníh, déšť, sníh, déšť. Daří se nám zajistit si rezervaci na Similaun Hütte, takže program následujících dní je jasný.
Ráno balíme batoh a po deváté hodině odcházíme z Ventu. Nejprve míříme nám již známou cestou na Martin Busch Hütte. Jediný rozdíl je v tom, že se bílé zasněžené údolí předchozích dní změnilo v krásně se zelenající dolinu.
Fotogalerie z výstupu na Similaun
Den je jak vymalovaný a cesta k chatě ubíhá dobře. Po dvou a čtvrt hodině docházíme k Martin Busch Hütte. Tentokrát se tady nijak nezdržujeme, pojíme nějakou drobnost a pokračujeme dnem doliny dále k Similaun Hütte. Cesta vede nejprve dnem doliny podél potoka. Chata je vidět v dáli už docela brzy. Cesta k ní ještě nějakou tu hodinku ale potrvá.
V jednom místě stojíme před rozhodnutím, zda pokračovat dále podél potoka nebo jít směrem doprava a stoupat do traverzu okolního hřebene. Rozhodujeme se pro střed doliny, tak stále zvolna se blížíme k ledovci. Čím blíže jsme ledovci, tím více je cesta kamenná. Takovýmto terénem se postupně dostáváme k ledovci. Nenasazujeme si mačky ani se nevážeme. Po pár stech metrech se dostáváme opět na kamennou cestu. Tady už jsou patrny známky sněžení z předchozích dnů. Ale to už jsme skutečně jen kousíček od chaty. Na její terasa se slunní spousta lidí. Ještě než se staneme jedněmi z nich, jdeme se nejprve ubytovat. Dostáváme pokoj číslo jedna, kde jsou postýlky pro šest osob.
Je vcelku brzy, takže se rozhodujeme, že se ještě zajdeme podívat k mohyle Ötziho, která se má nacházet zhruba hodinu chůze. Jméno Ötzi dostal člověk, jehož ostatky byly nalezeny v roce 1991 dvěma horolezci v sedle Housbjoch pod vrcholem Finailspitze. Vědci zjistili, že stáří muže je 5300 let.
Na chatě se domluvíme bez problémů našim rodným českým jazykem. Pracuje tu totiž Slovenka Stáňa. Ta nám také říká, že mohyla je kousek a že není třeba mít s sebou mačky, cepín, no prostě nic.
Hned za chatou se stoupá po rozlámané skále nahoru. Cesta se nese ve znamení přelezání balvanů různé velikosti a místy slouží k pomoci kovová lana. Za zády se nám tyčí silueta Similaunu, tudíž máme výstupovou trasu jako na dlani.
V jednom místě je bohužel chodník úzký, namrzlý, lana pod sněhem. Zbytečně nepokoušíme osud a vracíme se zpět. Mačky by se bohužel hodily.
Po návratu na chatu chvíli zalehneme do pelíšků a pak následuje tradiční rituál - vaření čaje a večeře a jedno pivko před spaním.
Ráno vstáváme v chatě jako první a jako první také v šest hodin odcházíme na Similaun. Nejprve se jde krátce po kamenném břehu a pak již následuje ledovec. Má být plný trhlin, takže mačky, cepín a navázání se na lano je nutnost. Jsme tu stále jediní. Chata ale pomalu začíná ožívat, což dokazují se svítící se okýnka z pokojů. My si ale v klidu užíváme hor – jsme tu jen my dva, hory a svět plný ledu a kamení. Nádhera. Pomalu se začíná probouzet i sluníčko, které tuhle scenérii jenom umocňuje. Brzy zažívá pohlazení slunečními paprsky Wildspitze a vršky v okolí. Jenom dole v údolí se válí chomáče mlhy. Prostě pohled – pro který se na hory chodí a nikde jinde ho zažít nejde. Takto uneseni docházíme zhruba po hodině a půl pod závěrečný výšvih. Necháváme v sedle mezi Klein Similaunem a Similaunem batohy a jdeme nahoru jen na lehko. Nejprve si „tupíme“ mačky ve lehce skalním terénu, ale pak již následuje postup na sněhovou hranu. Za ní se stáčíme doprava a pokračujeme po proslulém úzkém hřebínku na vrchol. Jsme tu dnes první, v dáli vidíme malé postavičky dalších lezců, ale my si tu užíváme samoty, krásy a velikosti hor. Sestup dolů je hračka. Za hodinku jsme zpátky u chaty, kde chvíli odpočíváme. Máme ještě dnes sestoupit dolů do Ventu, ale času je pořád dost a počasí zatím pěkné. Rozhodujeme se tedy pro druhý pokus k mohyle Ötziho. Tentokrát si bereme mačky s sebou a děláme dobře. Po překonání inkriminovaného úseku už je cesta opět brnkačka. U mohyly nás trochu zamrzí, že nemáme s sebou další vybavení, abychom mohli zkusit vylézt na Finailspitze, ale nakonec toho nelitujeme, protože se pomalu, ale jistě začíná kazit počasí.
Po návratu na chatu se rozloučíme se Stáňou i chatařem a pokračujeme dolů do Ventu. Pořád ještě si ale pohráváme s myšlenkou, že budou-li mít na Martin Busch Hütte volné místo na spaní, přespíme tam a pokusíme se o Kreuzspitze. Na chatě sice místo mají, ale servírka nám říká, že počasí v následujících dnech má být jen špatné. Takže pokračujeme dál do Ventu a pak do kempu v Hubenu.