Oetztalské Alpy: Wildspitze 3774 m
Ráno je opět slunečné a protože máme zajištěnou rezervaci na Breslauer Hütte (2844 m), ze které chceme následující den pokračovat na druhý nejvyšší vrchol Rakouska Wildspitze (3774 m), po snídáni vyrážíme do Ventu. Sníh opět trochu slezl, takže si troufáme do Ventu dojet autem a zaparkovat tam. Auto necháváme na docela volném a neplaceném parkovišti kousek od lanovky. V deset hodin si nasazujeme batohy na záda a vydáváme se vzhůru na chatu. Cesta má trvat zhruba dvě a půl hodiny, ale protože nás čeká dnes pouze výstup na chatu, tak nikam nespěcháme a šetříme síly spíše na zítřejší výstup na Widspitze. Zpočátku stoupáme po nesčetných serpentinách pod lanovkou. Jde se velmi dobře, cesta ubíhá a okolní výhledu jsou naprosto luxusní. Pod námi stále menší Vent a kolem nás sněhem pocukrované vrcholky okolních kopců oddělených dlouhými zářezy údolí.
Fotogalerie:
Těsně před horní stanicí lanovky Stablein (2365 m) si dáváme občerstvovací pauzu a pak pomalu pokračujeme dále. Po velmi příjemné chůzi se brzy dostáváme na odbočku na Wildes Mannle (3019 m). Chodník je ale hodně zasněžený a my tedy pokračujeme dál na Breslauer Hütte. Traverzem Wildes Mannle se dostáváme pod závěrečnou skalní ostruhu, na které leží chata. Prudkým stoupáním dosahujeme kolem 13.45 hodiny chaty. Jako první se jdeme ubytovat. Pokojík se nám moc líbí, necháváme si v něm u svých postelí věci, jdeme si dát jedno pivo a pak řídící se heslem – odpočinek je nutný - zalehneme do pelíšku. Po páté hodiny z měkoučké postýlky musíme znovu ven na terasu, kde si nejprve vaříme čaj do termosek, ať se tím ráno nemusíme zdržovat a pak instantní těstoviny k večeři. Po nich si uvnitř v jídelně dáme každý ještě jedno pivko a po osmé hodiny jdeme zalehnout. Ještě před usnutím mluvíme s Čechy, kteří jsou s námi na pokoji a vrátili se z vrcholku. Je prý hodně nového sněhu, ale vůdci prošlápli dnes cestu, tak by nám to mělo jít lépe a pak se také dozvídáme, že skalní výstup do sedla Mitterkarjoch (34 bude asi náročnější, protože je skála místy ledová a fixní lana jsou v některých místech pod sněhem. Pak už ale pomalu usínáme, protože budík nám má zvonit ve 4.45 hodin.
Se vstáváním se nijak nezdržujeme, sbalíme si věci a jdeme si do chodby chaty uvařit něco k pití a posnídat. Markéta vykukuje ven a zjišťuje, že venku je relativně teplo. Teploměr na chatě ukazuje nulu, ale fouká, je pod mrakem a drobně sněží. O půl šesté se vydáváme na cestu s tím, že uvidíme, jak se situace dále bude vyvíjet.
Kousek za chatou už nasazujeme mačky, protože chodník je plný umrzlého sněhu a dost to klouže. Neustále drobně sněží. My jdeme dál. Nejprve vede cesta dnem ledovcové doliny, brzy míjíme zasněžené a zamrzlé pleso a jižní srázy Wildspitze, za kterým se cesta zvolna začíná zvedat. Poté, co mineme druhou skalní ostruhu, zatáčíme ostře vlevo a svah začíná nabírat sklon. Musíme se dostat do sedla Miterkarjoch. Cesta nahoru vede po skále a je v celé své dálce zajištěna fixními lany. Za běžných podmínek nebude výstup nijak náročný. My však přicházíme po vydatném sněžení z předchozích dnů a podle toho také vypadá skalní výstup. Výstup do sedla znamená lezení po skále pokryté ledem, všude to hodně klouže a lana jsou v některých místech skryta pod sněhem a ledem. Nakonec se nám podaří nahoru dostat. Dál vede cesta po ledovci vcelku nenáročně. Cesta je vyšlapaná. Má tu být docela dost trhlin, ale jsou skryté pod čerstvým sněhem a my doufáme, že ten, kdo vyšlapával cestu tak alespoň trochu věděl, kudy stopu vést. Nejprve se traverzují severní svahy hřebene a pak se cesta stáčí vpravo a začíná se opět stoupat. Je mlha, silně fouká, místy sněží, ale pořád se jde relativně dobře. Konečně se dostáváme pod závěrečný mixový výstup, jsme zpočátku docela rádi, že jde před námi vůdce s klienty. Díky němu natrefujeme nástup, ale dál je cesta již jasně daná – po hřebeni stále nahoru.
V husté mlze se Markétě najednou podaří uvidět vrcholový kříž. Jsme již kousíček od vrcholu. Pár metrů pod vrcholem se však dostáváme ke klíčovému místu. Je potřeba přetraverzovat skalní blok. Nepříjemná je propast pod námi a namrzlost místa. Nenecháváme nic náhodě, budujeme jistící stanoviště a postupujeme klasickým lezením. Díky dobrému jištění místo přelezeme bez problémů a všímáme si, že i vůdci v tomto místě se jistí.
Jsme na vrcholu Wildspitze. Výhledy žádné a k našemu údivu nevidíme ani vrcholový kříž. Napřed nám připadá, že asi ještě nejsme na vrcholu, přitom je evidentní, že dál není kam stoupat. Pak si říkáme, že jsme viděli asi Fatu Morganu. Brzy se však záhada rozřeší. Kříž leží na zemi a krátce před naším výstup na vrchol ho parta místních horolezců uřezala, aby tam brzy vztyčila nový, který tam přiletěl pod vrtulníkem.
Dlouho se na vrcholu nezdržujeme, je docela zima a navíc přichází další vůdci se svými klienty, kteří nemají zrovna vybíravé chování. Při sestupu se derou bezohledně dolů a je jim jedno, že jsou v cestě i jiní lidé.
Po skončení kamenné pasáže se znovu navazujeme na lano a začínáme sestupovat dolů. Cest ubíhá až neuvěřitelně rychle a hladce. Je však před námi ještě problém v podobě ledového sestupu z Miterkarjochu. Což vyřešíme spuštěním a slaněním. Dole pod sedlem ze sebe sundáváme všechno vybavení a těšíme se, jak dorazíme na chajdu a dáme si za odměnu pivo a klobásu. Což za hodinku i činíme. Na chatě se však nijak dlouho nezdržujeme, protože chceme šetřit nohy na druhý pokus na Similaun a jsme rozhodnuti stihnout lanovku do Ventu, ke které to je zhruba hodinu a čtvrt. V pohodě stíháme, takže dole ve Ventu jsme kolem 17. hodiny. Pak už míříme opět do Hubenu do kempu, kde výstup oslavíme.