Z původních pěti kroků jsem se dostala až na dvacet a tempo si držím. Sice fouká silný ledový vítr, ale tohle tempo mi stačí k tomu, abych tělo udržovala v zahřátém stavu, takže mi ani není zima. Krok za krokem stoupám k vrcholu Muztagh Aty, překračuji hranici sedmi tisíc metrů a pochvaluji si, že se mi jde dobře. Fyzicky také cítím, že na to mám. A tak jdu. Dvacet kroků, zastávka, dvacet kroků, zastávka… Letmý pohled na výškoměr na hodinkách ukazuje, že jsem ušla dalších sto výškových metrů. „Paráda,“ zaraduji se a na tváři se mi objeví spokojený úsměv. „Když takhle vydržím, za dvě tři hodiny bych mohla být na vrcholu,“ prolétne mi hlavou.

Na kopci fungujeme už skoro tři týdny. Tři týdny pendlujeme po stejné cestě nahoru a dolů, tři týdny roztápíme vodu z ledovce, tři týdny koukáme nahoru s hlavou zakloněnou směrem k vrcholu, tři týdny se těšíme na den D.

Fotogalerie Olomouc - BC:

Fotogalerie výstup:

Fotogalerie Kasghar:

Fotogalerie Naryn a Biškek:

Z Idary (3730 m) do základního tábora (4500 m) jsme mohli vyrazit rovnou, protože jsme se doma poctivě aklimatizovali v kyslíkovém stanu. Po příchodu do BC rovnou stavíme stany a pociťujeme jen lehce zrychlený tep. Hlava nás po první noci strávené v této výšce nebolí, balíme tedy po snídani věci a vyrážíme vybudovat první výškový tábor. Čeká nás poprvé stoupání do výšky 5400 metrů. Suť, kameny, suť, kameny – tento nejméně atraktivní úsek půjdeme ještě mnohokrát, buď nahoru, nebo dolů. Království věčného sněhu a ledu nás čeká až později. Po šesti hodinách nezáživného stoupání docházíme do C1 a zjišťujeme, že je v něm narváno. Zvažujeme napřed možnost postavení stanu na sněhu, ale nakonec zhodnotíme situaci a zvolíme suť o sto výškových metrů níž (5384 m). Má to své plus i mínus. Nevýhodou je, že spíme o sto výškových metrů níž, na druhou stranu máme větší pohodlí. Nespíme na sněhu, takže od spodu nám rozhodně není chladno a později se nám podaří nedaleko našeho stanu najít i tekoucí vodu. O průzračnosti se sice hovořit nedá, ale lepší, než rozpouštět desítky ešusů sněhu. Tady již s námi výška trošku cloumá, ale podle hodnot naměřených na oxymetru bychom si mohli dovolit přespat a ráno sestoupit dolů.

Ráno sešupajdíme do základního tábora a užíváme si den a půl volna. Pozorujeme dění v táboře – někteří to balí, stany mizí, jiní zase přicházejí. Ne všichni však chtějí nahoru. Někteří tu prožívají dovolenou s horolezci. Sice nevím, co je atraktivního na strávení několika dní v základním táboře, přičemž jejich jediným výletem je stoupání po suti směrem k C1. Je to ten nejméně hezký úsek z celé hory. Zajímáme se vzájemně. Oni pozorují nás - ty podivné lidi, co je baví plahočit se nahoru a my zase se zájmem pozorujeme je. Dost ale bylo „televize“, je potřeba zase začít makat. Balíme své věci a vyrážíme nahoru s cílem postavit C2 (6146 m).  Přespíme v jedničce, necháme tam nějaké zásoby jídla a plynu a relativně nalehko, jen se stanem, plynem a trochou jídla se ráno vydáme do C2. Tento úsek je na celé hoře nejkrásnější, ale také nejnebezpečnější. Obrovské seraky se tyčí nad námi a slunce svojí sílou sžírá nejen nás, ale i dává zabrat i těmto ledovým obrům. Naštěstí v době našeho průchodu pevně stojí.  Jedno místo je zajištěno fixním lanem, ale rozhodně se nedoporučuje mu plně věřit, o čemž se přesvědčil jeden ze skialpinistů, se kterým se vyrvala kotva upevňující lano a on se i po zádech s lyžemi na batohu poroučel dolů. Měl štěstí nebo umí padat. Nic se mu nestalo.

Během první cesty do C2 si s námi výška pohrává. Funíme, jak blázni, jdeme pomalu a hlava se začíná ozývat. Serpentiny pod druhým táborem jsou nekonečné, přitom je dvojka odsud tak blízko. Člověk by si řekl, za deset minut jsem tam. Houby s octem deset minut, šlapu to dobrou hodinu a půl. Konečně C2. Jenže žádný odpočinek nás tady nečeká. Musíme popadnout lopaty a hurá do práce, následujících několik desítek minut máme o zábavu postaráno. Je nutné vykopat plošinku pro stan, postavit ho, dobře ukotvit a valit zpátky dolů. Mezi seraky se snažíme proletět rychlostí blesku, ale komplikuje nám to už hodně rozbředlý sníh, místy zapadáme až po rozkrok.  

Za pár dní se do dvojky vydáváme ještě jednou. Doneseme zásoby jídla, plynu a chceme se vydat na otočku do trojky. Od C2 až nahoru se jedná o úmorné sněhové plahočení. V mlze to tu bude rozhodně hodně nebezpečné. Žádný výrazný bod, žádný výrazný zlom, jen nekonečná sněhová pláň. Po naší první noci v C2 jdeme aklimatizačně do trojky (6867 m). Já se po několika metrech vracím, nemůžu to udýchat. Za tři hodiny to zkouším znovu a dostavám se do výšky cca 6600 metrů. Cestou potkávám Zdenka, který překročil hranici sedmitisící metrů. Společně sejdeme do dvojky a druhý den ráno do bejzu.

V základním táboře si pár dní užíváme sladké nicnedělání, pálivou čínskou stravu, kamarády sviště, každou noční hodinu hýkající osla kousek od našeho stanu… Po třech dnech jdeme opět do práce. Nastává to, kvůli čemu jsme sem přijeli. Nahoru jdeme naposledy. Tentokrát s cílem pokusit se vystoupit na vrchol Muztagh Aty. Škoda jen, že luxusní slunečné a bezvětrné počasí právě skončilo. Vrchol je zahalen v oblacích a vítr začíná nabírat na síle. V jedničce si prožíváme večer bouřku. Vítr, který se v posledních dnech rozfoukal, zničil vyšlápnutou stopu. Snažíme se jít po paměti, přesto se ocitáme mezi jedničkou a dvojkou v trhlinovém poli. Raději se vážeme na lano, když nám po několikáté zůstane noha viset někde v prázdnu. Ve dvojce už přes den nepadáme vedrem, ale jsme ukryti ve stanu, do trojky se doplazíme po několikahodinovém boji s větrem. Vichr cloumá stanem, ledové krystalky pomalu zasypávají náš stan a předpověď od naší rosničky v Česku je skutečně „optimistická“: dnes vítr 60 km/hod., zítra 80 km/hod. a další dny má zesilovat na 100 km/hod. Druhý zdroj počasí hlásí v podstatě totéž, jen přidává ještě více na rychlosti. Ráno moudřejší večera. Uvidíme, jak se situace vyvrbí, až se vyspíme. Noc je hodně větrná. Na to, že spíme skoro v sedmi tisících, chrupkám, jak mimino. Zdeněk se občas budí, aby se prodýchnul. S východem slunce vystrčíme hlavu ze stanu a konstatujeme, že je pořád stejně. Hodinu přemýšlíme, jestli jít nebo ne. Nakonec se shodneme, že to zkusíme, a když to nepůjde, vrátíme se.

Zdenda jde přede mnou, ale nijak moc ho neztrácím. Jde to dobře, jsem plná optimismu a jsem si jistá, že to dokážeme. Vítr nám sice síly ubírá, ale zatím se cítím v pohodě. „To snad ne,“ zděsím se. „Přece se mi teď nebude chtít na záchod,“ představa vykonání velké potřeby ve výšce 7100 metrů, ve větru, který má sílu tak 70 kilometrů v hodině a teplota se pohybuje hluboce pod mínus deseti stupni, se mi zdá neskutečná. Křeče v břiše po chvíli poleví a já s úlevou šlapu dál. Po pár minutách opět strnu. Fakt asi budu muset jít. Pár vteřin ještě přemýšlím, jestli se tahle přirozená lidská potřeba nedá nějak zaplašit a odložit na vhodnější chvíli. Bohužel vyhrává příroda. A nejen to, tahle příhoda odstartuje celou sérii chyb, které v několika následujících minutách udělám. Rozhlédnu se po vhodném „keříku“, za který by se před větrem dalo aspoň trochu skrýt. Ovšem na pláni není ani žádná terénní vlnka. Noc nic, takže rukavice, kalhoty dolů a nepárat se s tím. Za tu velmi krátkou chvíli mi ruce omrzají, nemám v nich žádný cit. V batohu mám velké péřové rukavice. Nemůžu je ale vůbec nahmátnout. Zmrzlá ruka není schopna v batohu hmatem nic identifikovat. Vytahuji ruku a strkám je do kapes. Kroutím se bolestí a za chvíli to zkouším znovu. Musím.  Pokud nedám ruce do tepla, nedopadnou dobře. Až na několikátý pokus se mi daří jednu rukavici vylovit. Strkám do ní obě ruce. Brzy je trošku zahřeji. Potřebuji si připnout hůlky na batoh, nejsem schopná je v rukách udržet. Než se mi to podaří, ztrácím spoustu času. Zdeněk mi už zmizel z dohledu a ruce mi znovu mrznou. Podaří se mi je znovu uvézt do provozní teploty, tak pomalu stoupám dál. Celá akce mě ale rozhodila. Vůbec nejsem v pohodě. Nedaří se mi najít vhodné tempo, často stojím, dýchám, zkrátka ne a ne chytit pravidelný rytmus. Ten když mám, jsem schopná šlapat hodiny. Ale tentokrát to nejde. „Asi málo piju,“ bleskne mi hlavou. Ve stejném okamžiku shazuji batoh a vyndávám termosku. Teplý čaj mi udělá dobře. Připadám si mnohem lépe, než před chvílí. „Třeba to teď půjde, potřebovala jsem pít,“ mluvím sama se sebou. Vrátím pití zpět do boční kapsy batohu a znovu ho nahazuji na záda. V tom ztuhnu a civím bez hnutí na mou bílou termosku, která nabírá rychlost a uhání dolů svahem, až mizí neznámo kde. „Néééééééééééééééé,“ snažím se vzteky překřičet vítr. Vztek se mění v zoufalství. Jít bez vody nahoru je bláznovství. Dehydratace v takto vysoké nadmořské výšce řádně zacvičí se zdravým člověk, natož s člověkem, který nemá srdce úplně v pořádku. Ještě v krátkém zmatení mysli zkouším jít kousek nahoru, ale vím, že to je jen proto, abych rozchodila, že se nahoru nepodívám. Nechci tomu věřit. Setina sekundy změnila vše, o co jsme se tady snažili. V dáli vidím Zdenka, který se za mnou vrací. „Dlouho jsem tě neviděl, tak jsem se šel podívat, co se stalo,“ říká mi a já ho smutně seznamuji s čerstvou novinkou. „Jsem bez vody“. On jí už také nemá moc. S bídou tak pro sebe, rozhodně ne pro dva na několik hodin. „Jdeme dolů,“ rázně rozhoduje a já ho poslechnu. Má pravdu. Takový hazard nám za to nestojí. Mrknu ještě na hodinky, v jaké jsem výšce a sestupuji za ním dolů. Na nový pokus už nemáme čas a i kdybychom měli, hlášená předpověď je na další dny špatná. Musíme dolů. Cestou přemýšlím a docházím k závěru, že zase takové fiasko to není. Dosáhla jsem výšky 7219 metrů což je na člověka s kardiostimulátorem určitě dobrý výkon.

Praktické info:

Muztagh Ata nebo-li Otec ledových hor je se svou výškou 7546 metrů třetí nejvyšší horou Pamíru. Nachází se v západočínské provincii Xinjiang.

Nepřehlédnutelný sněhový masiv se tyčí nad dolinou Subashi poblíž jezera Karakol. Nedaleko vede známá nejvýše položená asfaltová dálnice, tzv. Karakoram Highway, která spojuje Čínu s Pákistánem.

Muztagh Ata je 43. nejvyšší horou světa.

Poprvé se pokusil na horu vystoupit Švéd Hedin v roce 1894. Na vrchol se ale dostali poprvé čínští horolezci v roce 1956.

GPS: 38.2783, 75.1158

Technická obtížnost výstupu: sníh a firn do 45° stupňů. Nejobtížnější je část mezi C1 a C2. Cesta vede trhlinovým polem a mezi seraky.

Lezecká sezóna: červenec - srpen 

Agentura, která nám zajišťuje veškerá povolení, pozvání, čínská víza...:

Kahsgar Centrale Asia International Travel Service
https://www.trekasia.cn/
https://www.mustaghata.com/
144,Route de Seman,Kashgar,Xinjiang,Chine.844000
Tel:++ 86 998 2836323 Fax:++86 998 2836309
Portable:++ 86 13999086872
 

Více zde: https://muztaghata2013.webnode.cz/