Pamír - Pik Lenin 7134 m
Po přistání v Biškeku jsme jeden a půl hodiny absolvovali vyřizování víz a odbavení. Pak na nás čekalo milé překvapení v podobě odletu do Oše. Místo v 10 hodin poletíme už v 8 hodin. Na tyto východní poměry nevídaná věc. Spíše jsme čekali opačnou situaci.
Do Oše nás má přepravit malé letadlo - starý klasický Antonov. Po usazení do letadla jsme nevěřili, že s ním skutečně poletíme. Připadali jsme si jak v technickém muzeum. Pořád jsme čekali, kdy nám řeknou – návštěva skončila, teď se přesuňte do jiného letadla a poletíme do Oše. A ono pořád nic. Nakonec nastupuje pilot. Opře se o dveře a začne prolistovávat nějaké papíry. Skoro to vypadá, že si čte návod k používání. Pak ale zmizí v kabině, letuška zahlásí – připoutejte se a vrtule se dávají do chodu. Brzy se stroj docela odvážně rozjíždí po ranveji a vzlétá. Vše se třepe, rachotí a v mracích si s námi pohrává turbulence. Přesto letíme a skoro ani nedutáme. Pilot je skutečně machr – let včetně přistání zvládl na jedničku.
Na letišti se pokoušíme našeho Antonova zvěčnit, ale pracovníci letiště hned zasahují – net děvočka.
Fotogalerie Biškek, Oš a přesun do BC:
Zrádný šašlik
Poté, co se ubytujeme „u dědka“, okamžitě míříme maršrutou (č. 125 a 138) na trh. Musíme nakoupit zásoby, ale hlavně se nemůžeme dočkat, až znovu ochutnáme šašlik. Před šesti lety na Kavkaze jsme si jej zamilovali a nyní, hned jak jsme vstoupili na kirgizskou půdu, skoro nemyslíme na nic jiného. Celí natěšení zalézáme do modrobílé hospůdky uprostřed obrovské tržnice. Místo si vybíráme na terase a pod námi proudí říčka. Než nám šašliky donesou, můžeme tak pozorovat špinavou řeku plnou odpadků a v ní se koupající děti. Když ukojíme své chuťové buňky, konečně se vydáme nakupovat – naše batohy se postupně plní brambory, cibulí, česnekem, rajčaty, různými oříšky a sušeným ovocem. Na ošské tržnici sežene člověk snad úplně všechno, možná i konzervy. Ale pro ty se raději vydáváme do místního supermarketu Narodnyj, kde během chvíle ztenčíme nabídku sortimentu na polovinu. Obtěžkáni mnoha kilogramy potravin si stopneme taxíka a necháme se zavést k dědkovi, který nám připravil výbornou večeři. Po jídle ještě chvíli posedíme, ale po probdělé noci strávené v letadlech a po letištích, brzy uléháme ke slastnému spánku. Kolem půlnoci Markétu ze sladkého snění poprvé budí křeče v břiše. Zatímco si Zdenda slastně chrupká, Markéta je v noci nucena cestu na WC absolvovat ještě několikrát. Z lékárničky vytahuje první lék proti průjmům. Nezabírá. Bohužel za celou dobu expedice i po návratu domů se těchto problémů nezbaví – žádné medikamenty nezabírají, a že jich s sebou máme! Šašlik hold zanechal stopy a bacil se držel zuby nehty.
Aklimatizační výlet do sedla Putěšestvenikov
Na cestu do základního tábora pod Pikem Lenina vyrážíme kolem poledne. Cestou děláme jednu zastávku v „restauraci“ u silnice, dalo by se s trochou nadsázky říci, že se zastavujeme v motorestu. Na výběr je jídel dost, ale protože nás je docela hodně, než dojde řada v objednávce na nás, zbyly na nás jen brambory s beraním masem. Není to špatné, ale pro jistotu si na dezinfekci trávícího traktu objednáváme každý po jedné vodce. Tmavovlasá servírka nám donese plastový kelímek o obsahu 1 dcl vodky, který na první pohled vypadá jako naše jogurty. Po našem vzoru si maxivodku nakonec objednávají skoro všichni a pak už pokračujeme v nekonečné cestě dál.
Po dvanácti hodinách hlemýždí jízdy celí vydrncaní konečně opouštíme Zill. Je půlnoc, venku lije jako z konve a zuří bouřka. V rychlosti stavíme stany a zalézáme do sucha. Ještě nad ránem nám občas probudí rána jako z děla. Vypadá to, že bouřka je přímo nad námi. Ráno ale přichází příjemný šok. Obloha jak vymetená a my poprvé na vlastní oči spatříme majestátného sluncem zalitého Lenina. Je to neskutečný pohled a ten je vzápětí vystřídám další nečekanou podívanou. Vedle stanů nám přistane letadlo. Spíme totiž na letišti, o čemž jsme v noci neměli ani potuchy.
Po hektickém ránu se nám nakonec konečně podaří navařit čaj, aniž bychom ho rozlévali ve stanu a pak museli všechno sušit venku na sluníčku, zabalíme malý batůžek a vyrazíme na aklimatizační výstup. Cílem je sedlo Putěšestvenikov (4200 m). Nijak nespěcháme, spíše se snažíme si cestu užít a také se nemůžeme nabažit nekonečného množství barev, kterými okolní kopce hrají. Takže co chvíli stojíme a fotíme. Jen přejít Lukovaju Poljanu, která je dlouhá skoro tři kilometry, nám trvá minimálně hodinu. Na jejím konci nás čeká další milé přírodní překvapení – pěkný vodopád. Za ním se cesta vine loukami, ze kterých se co chvíli ozývá hvízdání. Svišti nejsou plaší, naopak jsou to takové manekýny, ochotně pózují před našimi fotoaparáty. Postupně louky střídá suť a konečně nás čeká ostré stoupání serpentinami. Je až neskutečné, že těžce naložené koně po těchto chodníčcích bez problémů vystupují a sestupují.
Udává se, že nadmořská výška sedla je 4200 metrů. S potěšením zjišťujeme, že zatím s výškou nemáme žádné problémy. V sedle zhruba hodinku posedíme, občerstvíme se a pozorujeme, kudy vede cesta dál do C1. V okamžiku, kdy začíná sněžit, se rozhodujeme pro návrat. Aklimatační výlet se vydařil, cestou nám vyhládlo, takže zbytek dne trávíme vařením výborných pochutin, které s velkou radostí a chutí konzumujeme.
Přesun do C1
Ráno máme plné ruce práce. Musíme se připravit na přesun do C1. Třídíme věci, balíme, rozdělujeme je do pytlů, abychom vzápětí vybalili a znovu třídili a rozdělovali, aby pytle vážily přibližně stejně. To už ale přichází koňáci. Pod paží si nesou váhu a začíná vážení a dohodování se o ceně. Nakonec se nám podaří usmlouvat docela dobrou cenu – platíme jeden dolar za kilogram. Konečně se věci naloží na koně a o půl desáté se můžeme vydat na čtrnáctikilometrový pochod do C1.
Spoustu věcí (asi 70 kilogramů) nám nesou koně, ale ani my nejdeme úplně nalehko. Neseme si 40 litrový batoh narvaný svačinkou a dalšími věcmi. Markéta vyráží dřív než Zdeněk a pomalu se přesouvá přes Lukovaju Polanu do sedla Putěšetvenikov. Zhruba v polovině Polany ji předchází dva koně. Navrhují, že ji do C1 odvezou. Markéta odmítá. Koňáci jsou ale neodbytní a když klesnou z původních 50 euro na 25 dolarů, začíná jejich nabídku zvažovat. Při rozhodování si vzpomeneme na slova jednoho našeho známého horolezce: „Hlavně nebuďte blbí a do C1 se nechte odvézt na koni. Ušetříte spoustu sil pro výstup na Lenina.“ To už Markétu dochází Zdenda a i on je pro, ať Markéta jede. Nakonec se dohodneme, nasedá na koně a pohodlně se veze do C1, kam doráží ještě před polednem.
Markéta je v C1 první, takže čeká, než koňáci dovezou věci. Čas tráví posedáváním na batohu, pozorováním výstupové trasy a vybíráním místa, kde si postavíme stany. Podaří se jí najít docela solidní závětří.
Brzy přijíždí první koně s nákladem. Markéta se dopočítá se všech batohů a pytlů a pak už nemešká a pustí se do srovnávání plošin. Jde to těžce, protože pod zhruba pěticentimetrovým nánosem suti je už led. Jakžtakž se jí podaří udělat rovné místo a stihá to ještě před první sněhovou přeháňkou. Honem postaví stan, nahází do něj věci a čeká, než Zdenda dorazí.
Hned poté, co se Zdenda v C1 objeví, dáme se do vaření jídla. Docela nám zatím vyhládlo. Pak už jen lelkujeme a zvykáme si na výšku.
Kolem třetí hodiny se zatahuje a brzy poté začíná sněžit. Trošku nám změna počasí kazí náladu, ale již za pár dní zjišťujeme, že počasí je každý den stejné. Ráno úplně jasno, po poledni se začnou tvořit mraky a kolem třetí čtvrté hodiny pravidelně začíná sněžit. Kromě pevně se držících Markétiných střevních problémů žádné jiné patálie nemáme. Na výšku si zvykáme docela dobře. Přesto nechceme nic uspěchat, tak přesun do C2 (cca 5400 m) odkládáme o jeden den.
Aklimatizační výstup do 5000 metrů
Ráno je mrazivé, ale slunečné. Máme v plánu společně se sousedem z vedlejšího stanu Davidem, vystoupit jen do cca 5000 metrů a vrátit se zpět do C1. Od místa našeho tábora je to k začátku odkrytého ledovce a konci C1 tak kilometr, převýšení minimální. Jde se většinou po suti, místy jsou sněhová pole. Na konci C1 se objevují první trhliny. Jsou malé a dobře viditelné. K prvnímu většímu stoupání je to ale tak další dva kilometry víceméně po rovince. Konečně se svah začíná zvedat a začíná se nabírat výška. Nasazujeme mačky, oblékáme sedáky a navazujeme se na lano.
Navázání pomalu postupujeme vzhůru. V místě, kde se svah trochu pokládá je potřeba překonat na několika místech obrovské trhliny, které jsou zajištěny fixními lany. Další postup směrem vzhůru je bezproblémový, i když velmi pomalý. Po čtyřech hodinách od okamžiku, kdy jsme od stanů vyrazili, hlásí hodinky nadmořskou výšku pět tisíc. S úlevou si sedáme do sněhu a odpočíváme. Pod námi se plazí obrovský Leninův ledovec, „pár set“ metrů nad námi je vrchol Piku Lenina“ a je to nezapomenutelná podívaná. Naše stany v C1 jsou miniaturní barevné tečky uprostřed šedé suti. Máme také možnost prohlédnout si velkou část cesty do C2. Zdeněk s Davidem se rozhodují vystoupit ještě pár desítek výškových metrů. Vydávají se tedy nalehko nakonec dalšího výšvihu. Markéta odpočívá, doplňuje tekutiny a čeká, než se kluci vrátí. Po návratu také chvíli spočinou a pak společně v úmorném vedru a rozbředlém sněhu sestupujeme zpět dolů.
U první jurty v táboře se zastavujeme a za odměnu si kupujeme jedno pivo. Před námi je ještě asi dvacet minut pochodu na opačnou část C1, kde jsme „ubytovaní“ my. Cestou ještě nabíráme kalnou ledovcovou vodu a zbytek dne už jen vaříme, jíme a povalujeme se.
Přesun do C2
Dnešní úkol zní jasně. Přesunout se do tábora C2, postavit tam stany a dovolí-li nám výška, tak tam i přespat. Naprosto jednoduchý plán.
Po snídani, ke které jíme tradiční lepjošku se sýrem, na kterou se mimo jiné už skoro nemůžeme ani podívat, vyrážíme. Batohy jsou těžké řádně, takže postup je opět velmi pomalý. Zdeněk s Davidem nic nenamítají a bez řečí se přizpůsobují Markétinu hlemýždímu tempu. Čím blíže jsme dvojce, tím více se terén narovnává a předposlední část vede traverzováním severní stěny. Přesto máme pocit, že i cesta po rovince, je do kopce. Před posledním výšvihem se Markétina rychlost stabilizuje na třiceti krocích, po kterých následuje řádně dlouhá přestávka. Začíná se ale kazit počasí a k silnému větru se přidává i sněžení. Těsně před táborem je potřeba ještě zdolat poslední asi stometrový výšvih. Zdenda ho vyběhne jako laňka, za to Markétu úplně dorazí. Z posledních sil dorází k místu, kde Zdeněk už začal budovat plac pro stan. Shazuje batoh a ujímá se další lopaty a pomáhá za hustého sněžení a silného větru kopat plošinu. Konečně uznáváme, že plocha pro stan je dostatečně veliká. Zmrzlýma rukama stavíme stan a honem zalézáme dovnitř. Jako první hodláme vařit čaj. Zdenda nabral vodu hned po příchodu do C2. Jak byl jeho čin prozíravý můžeme ocenit právě teď. Než jsme totiž stihli vybudovat náš příbytek, voda zamrzla. Téct začne zase až druhý den dopoledne, kdy se trochu oteplí.
Naši pohodu po chvíli narušuje nepříjemný zvuk a to co následuje se nám v tu chvíli jeví jako zlý sen. Ze skály létají šutry a z velké většiny míří na nás. Nejsou sice nikterak velké, ale to neznamená, že se nemůže urvat nějaký větší kousek, který by naše „bydlení“ již mohl přinejmenším ohrožovat. Není třeba se ani nikterak domlouvat. Vylézáme opět ze stanu, oblékáme si péřovky, teplé rukavice a ve stále zesilující vánici jdeme hledat příhodnější místo, abychom si pro velký úspěch zopakovali zakopávání stanu. Raději bychom se viděli už v teple stanu, ale na druhou stranu si říkáme, že pro aklimatizaci je lepší se hýbat a pohybu teď máme víc než dost.
K večeři si vaříme instantní těstoviny, ale moc nám nelezou. Asi výška, protože za normálních okolností jsme oba jedlíci. Po večeři ještě navaříme litry čaje a pak už jdeme spát. Noc je docela teplá, ve stanu jsme naměřili nejnižší teplotu minus tři stupně, což je nádhera. V noci má Zdenda trochu problémy s výškou. Napřed je mu zima, později zase teplo. Budí se ze spaní s pocitem, že se nenadechl a ke zvracení nemá daleko. Ještě v noci se rozhodujeme, že ráno sestoupíme zpět do C1.
Zpět do C1
Noční sněžení je minulostí a ráno nás vítá slunečným, i když docela větrným dnem. Na snídani moc velké pomyšlení nemáme, přesto se nám podaří sníst pár sucharů se špekem a pak opět vaříme čaj. Voda je stále zamrzlá, musíme tedy roztápět sníh. Kolem desáté hodiny jsme připraveni k sestupu. Přidává se k nám David. Přesto že už je řádné teplo a sníh hodně rozbředlý, sestupujeme docela rychle. Trhliny se oproti předchozímu dni opět rozevřely a objevily se nové.
Po necelých třech hodinách chůze dorazíme do C1. Slunce se do svahu i nás hodně opíralo. S radostí míříme k první jurtě, kde si chceme dát pivko. A ejhle. Pivní zásoby jsou na nule. Pokračujeme tedy ještě zhruba půl kilometru do našeho tábora, který je úplně na druhém konci C1 a tam naplňujeme své touhy z předchozího dne. Jíme, jíme a jíme. Nejenže nám pořádně vyhládlo, ale v prvním táboře nám i chutná. Vaříme dobroty a chvíle jídla pravidelně prokládáme hodinkami spánku. Prostě vzorně regenerujeme. Dokonce si vyšetříme čas i na hygienu v ledovcové řece a vyprání a usušení už řádně zapáchajícího oblečení.
Těsně před setměním míříme do jurty na pivko. Je tu skupina Rusů, z nichž některým se podařilo vystoupit na vrchol Pik Lenina. Slaví docela bujaře. O svou radost se podělí i s námi, a to nejen ústně, ale dostáváme i kousek dortu, meloun a vodku, kterou neodmítáme, protože druhý den máme v plánu ještě zůstat odpočívat v C1. Přesto už v deset hodin ležíme ve spacácích a vydržíme spát rovných jedenáct a půl hodiny. Nádhera.
Jíme, spíme, jíme, spíme
Následující celý den se smrskne v podstatě na neustálou likvidaci zásob. K snídani z jídelního pytle vylovíme rybičky s cibulí, k obědu si navaříme brambory s vepřovkou, špekem a česnekem a neošulíme ani večeři, ke které si připravíme pěknou porci těstovin s kečupem. Čas mezi jednotlivými jídly si krátíme spaním.
Odpoledne Zdenda pálí odpadky a večer si domlouváme úschovu věcí, protože náš druhý stan s sebou bereme do C2 a následně ho chceme i vzít do C3, kde ho chceme postavit.
Z Markéty je opět krasavice. Pusu má plnou oparů a nos odřený. Vůbec nás to nepřekvapuje. Naopak. Horskou akci bez oparů si už ani neumíme představit. Zdendu začínají sužovat střevní problémy. Zřejmě včerejší meloun udělal svou práci. A tak si na střídačku podáváme toaletní papír. Zatímco Markéta zdatně „hnojí“ ledovec už sedmý den, Zdenda jen dnes. A to si stěžuje, jaká je to hrůza. Co mám říkat Markéta, která co chvíli sprintuje za nějaký aspoň trochu větší kámen už několikátý den za sebou, a to několikrát denně i v noci. Podobně jako Markéta je na tom ještě i David. Skoro se hecujeme, kdo z nás napočítá více svých úprků s toaletním papírem v ruce. Mezitím si vzájemně vyměňujeme zkušenosti i vzorky tablet proti střevním potížím a shodujeme se, že jsou všechny tablety na nic. A že jich bylo, co jsme jich vyzkoušeli. Efekt však veškerý žádný.
Večer před našim dalším odchodem do C2 třídíme věci na ty, které zanecháme v jurtě a které budeme brát s sebou nahoru.
Osmý den našeho pobytu pod Pikem Lenina opět vyrážíme do C2. Energii nám má dodat sýr a suchary, které žvýkáme ke snídani a v 8 hodin jsme připraveni vyrazit. Vyrážíme tři, opět se k nám připojuje David. Zpočátku se nám jde docela dobře. Slunce ještě nemá velkou sílu, sníh je pevný a lehce přimrzlý. Musíme opět hledat novou cestu, protože na ledovci přibyla další spousta trhlin.
V traverzu na Markétku opět přichází krize, které se až do C2 nezbaví. Jdeme pomalu a je to dřina, dřina, dřina. Cestou nás míjí spousta horolezců, kteří to na kopci balí úplně. Dokonce i agentury začínají likvidovat některé své stany v C2. Sezona se pomalu blíží ke konci.
Do dvojky Zdenda doráží kolem 15 hodiny, Markéta dochází ještě později. Shodí batoh, svalí se do stanu a je ráda, že je ráda. Strašně ji bolí kůže na krku. Doplatila na svoji blbost. Během stoupání si rozepnula rolák. Člověk by si řekl, taková banalita. A přesto taková „drobnost“ napáchá na lidském organismu tolik škody. Nenamazaná kůže na krku se odrazem slunce od ledovce spálila tak, že má krk plný puchýřů. Hlavně, že si nese v batohu opalovací krém s ochranným faktorem 50. Jo, natřela si obličej, uši, zátylek, ale krk ne. Paráda. Průjem od počátku expedice, nos i rty plné oparů a teď do toho ještě kvůli své blbosti tohle. Podaří se nám v táboře sehnat hojivou kortikoidovou mast na spáleniny. Poté, co pominulo příšerné štípání, které následovalo ihned po namazání, se jí ulevuje.
Na večeři rozpouštíme sníh a vaříme si dobrý hostinec. Po relaci v 19 hodin zalézáme do spacáků a usínáme. Tentokrát spíme oba docela dobře a je nám teplo. V noci jsme naměřili ve stanu minus 3,5 stupně.
Pik Razdělnoj
Díky zázračné mastičce se Markétě trochu povedlo krk zklidnit, takže jsme ráno připraveni k výstupu do C3 a na Pik Razdělnoj (6215 m). Musíme ještě rozpustit spoustu sněhu, protože si potřebujeme uvařit čaj na cestu. Pak už nám nic nebrání v tom, abychom začali stoupat vzhůru. Hned v úvodu nás čeká ostré stoupání. Je potřeba zdolat tak dvousetmetrový výšvih, po kterém se cesta pokládá. Po předchozích expedicích jsou ve svahu vyšlapané a umrznuté schody, po kterých se jde velmi dobře. Postup dále do sedla je však velmi nepříjemný. Ocitli jsme se na otevřené planině. Hrozně fouká a je docela chladno. Oblékáme i péřovky.
V sedle narážíme na místo, kde někdo vykopal záhrab pro stan. Ten už tam sice nestojí, přesto s povděkem zalézáme za sněhovou hradbu a alespoň na chvíli se schováváme v závětří. Pojíme, tedy spíše pocumláme jednu zmrzlou čokoládovou tyčinku, napijeme se horkého čaje a pokračujeme dál. Před námi je opět ostré stoupání. Musíme jím zdolat zhruba čtyřsetmetrové převýšení. Přímo se jít nedá, na to je svah hodně prudký. Stoupá se v četných menších serpentinách. Postup nám sice znepříjemňuje silný vítr, přesto pomalu postupujeme směrem nahoru do C3. Konečně se začíná svah pokládat a my vidíme první stany ve třetím výškovém táboře. V táboře, který se nachází v nadmořské výšce cca 6000 metrů si uvědomuje, že je to pro nás oba dosavadní výškový rekord. Vydechujeme a prohlížíme si cestu vedoucí směrem k vrcholu Pik Lenina. Hned v úvodu je potřeba překonat další prudké a několikasetmetrové stoupání. Pak se zdá, že se cesta pokládá a pokračuje se mírně do kopce stále po hřebeni několik kilometrů. Podle doma načtených informací je po cestě ještě jedno nepříjemné místo, zvané nůž.
My však ze trojky pokračujeme úplně na opačnou stranu – směrem k šestitisícovému vrcholu Piku Razdělnoj (6215 m). Z C3 vede cesta na vrchol jen velmi zvolna do kopce, přesto nám trvá zhruba půl hodiny, než staneme na jejím vrcholu. Je přesně 14.45 hodin místního času.
Směrem do Tadžikistánu vyrůstá jedna horská stěna za druhou. Je to nádherný pohled. Děláme několik vrcholových fotek a pomalu se asi po hodince začínáme vracet zpět do C3 a následně až do C2. Cestou si ještě „odskočíme“ na pětitisícový vrchol 30 let USSR (5730 m) a pak už směřujeme dolů do C2, kde si chceme stihnout nabrat vodu ještě než zamrzne. Což stíháme tak tak.
Po příchodu do dvojky vaříme litry čaje a večeři, ke které volíme jen čínskou polévku. Před spaním ještě řešíme, co další dny. Předpověď je dost mizerná. I místní horolezci radí následující dny nikam nevystupovat a raději sejít honem dolů, aby nás počasí ve dvojce nezavřelo.
V noci běsní šílený vítr a ve stanu naměříme 3,5 stupně.
Sestup do C1
Vstáváme po sedmé hodině, protože chceme kvůli měknoucímu sněhu nejpozději v devět začít sestupovat. Po snídani, ke které si dáváme čaj, suchary, sýr a špek, začínáme balit a chystat se k odchodu. Přidává se k nám ještě i Lukáš s Davidem.
Batoh už zase nabyl obrovských rozměrů i hmotnosti, přesto cesta dolů ubíhá velmi dobře a již za tři hodiny jsme zpět v C1.
V jedničce Markéta zaujímá „dovolenkáře“. Tak říkáme těm, co jezdí do C1 na dovolenou. Skutečně tu tráví třeba týden tím, že se kochají okolím, bydlí ve stanu agentur, u které mají zajištěný plný servis. A až je to přestane bavit, tak se vrátí do BC a odtud je dopraví letadlem do civilizace.
Markétu oslovuje právě jedna taková dvojice. Asi vybadá hodně zbídačeně, protože jí nabízí bonbon a vyptávají se, jaké to je tam nahoře a že to by nebylo nic pro ně. Raději se prý rekreují na sluníčku a pozorují vracející se horolezce.
V jedničce se rozhodují David s Lukášem, že ještě týž den sestoupí do BC. Najímají si koně a odjíždí. My tady trávíme ještě jednu noc. Koně si domlouváme až na ráno na desátou hodinu.