Široká veža, Motyka V. UIAA

Legendární mystičky a všude zmiňovaný traverz nás naláká do další tatranské klasiky. Motyka na Širokou vežu je vyhlášená a nás přitahuje jako magnet. O této cestě jsem četla spoustu článků a popisů, ale pořád jsem si říkala, že ještě na ni neuzrál čas. Respekt? Obava? Nedostatek sebedůvěry? Těžko říct, Motyka je pro mě zkrátka Motyka. Cesta pro velké horolezce, kterým nesahám ani po kotníky. Až jednoho dne mi Zdeněk oznámí, už jsi velká holka, co takhle zkusit vylézt Motyku? Spadne mi brada, rozklepou se mi kolena, ale sebejistě odpovím: „proč ne“.
Fotogalerie:
Film: 
 
Kdo by to byl řekl, že horolezcům může někdy nahrát do karet nepřízeň počasí. Světe div se, ale je to tak.  Díky ní se totiž uvolní místo na Zbojnické chatě a my si tak ušetříme minimálně dvě hodiny na nástupu a navíc můžeme po vydatném tatranském guláši nikým nerušeni večer sedět nad chatou a hypnotizovat Širokou vežu v dramatické hře mraků při západu Slunce. Následuje tradiční předvýstupová noc, kdy víc bdím, než spím. Ráno se však mráčky na nebi i v mém mozku rozplynou a už si to razíme vybavení nákresy a podrobnými popisy výstupu po turistickém chodníku směrem do Priečného sedla. V okamžiku, kdy opustíme chodník a vrhneme se do suti, abychom se dostali k nástupu, Široká veža jak mávnutím kouzelného proutku zmizí v oblacích. Najednou mlha přede mnou, mlha za mnou. Kdyby bylo hledání nástupu na mně, tak skončím nejen v jiné cestě, ale i u jiného štítu. Znám se moc dobře, orientace mně do vínku dána nebyla. A vím to nejen já, ale i Zdeněk, který má naopak na hledání nástupu čuch a k tomu i výborný orientační smysl. Trpělivě na mě čeká, jak se prodírám sutí. Nenechávám nic náhodě a valím za ním hlava nehlava, jen aby se mi v té mlze neztratil. Taktika se vyplatila a oba za chvíli stojíme u sněhového pole, kde začíná vysněná Motyka. Netěším se jen já. I Zdeněk je extrémně natěšený. Vždycky jsem to já, kdo připraven v plné polní stojí připraven a čeká, než si spolulezec na sebe pečlivě všechny lezecké cajky navěsí. Tentokrát už nervózně pošlapuje pod nástupem on a poznamenává něco v tom smyslu, že ženský jsou hrozné brzdy. 
 

Legendární mystičky nezklamou

Lehkým terénem se Zdeněk dostává k plotně a začíná lézt. Po pár metrech dává za pravdu většině popisů, že v plotně se člověk moc nedojistí, a tak se drží spíše vlevo ve spáře. Po pár metrech přeci jen přelézá na plotnu a v tom to slyším. „Úžasné! Jsem okouzlen! Já ty mystičky prostě miluji!“ volá na mě a jedním dechem dodává: “To je nádhera! Jen dojistit se tu fakt nedá“. V této euforii doleze k prvnímu štandu a musím říct, že po té, co jsem viděla, jak si v cestě chrochtal, jsem neskutečně natěšená a zvědavá na ty vyhlášené mystičky. A popisy neklamou. Tuhle délku si fakt musí užívat každý.
 

Panika z traverzů? V Motyce netřeba

V druhé délce pokračujeme nejprve ve stejném duchu. Mystičky střídají mystičky. Sice je v nich občas voda, ale jsou to hodně dobré stupy i chyty, že nám ta vlhkost radost z lezení nekazí.
V druhé délce se pořád suneme doleva směrem k převisu. Traverzy z duše nenávidím, tak neustále na Zdenka naléhám, ať mi tam občas založí friend nebo vklíněnec. Docela se mu to i daří, na zakládání se tam místa najdou, takže i má panika z traverzů se neukáže v plné síle. I ten jeden vzdušný krok pod převiskem, který je popisován v průvodcích, není nic tak hrozného. Přelezení samotného převisu mi v paměti ani neutkvělo, takže opět nejde o žádné drama.
 

To nejtěžší máme teprve před sebou

Třetí délka je velmi krátká a po jejím přelezení je nám jasné proč. Po pár úvodních krocích se přelezá ostře za hranu. Prvolezec by se nadřel, jak by za sebou tahal lano. Tření lana by tu bylo hodně velké. Nejprve je nutné překonat výživný, i když nikterak dlouhý traverz doprava v hladké stěně a tady už se tedy řádně zapotím. Nějak se mi tu vytratili chyty i stupy. Po jeho překonání si nevydechnu, protože následuje vzdušné přelezení koutu, ze kterého je nutné se vydrápat na římsu a pak už cesta vede rovnou vzhůru. V domnění, že mám nejtěžší místa za sebou, spokojeně Zdendovi hlásím, že dál už to bude určitě brnkačka. Ou. Jak se zase mýlím. Další délka je z mého pohledu asi nejtěžší. Zdenek mi brzo mizí z dohledu a já v blažené nevědomosti nechápu, proč mi lano ubývá velmi pomalu a občas  - na můj vkus i hodně dlouho – se nehýbe vůbec.
Vysvětlení přichází, sotva nalézám do další délky. Skála je sice mírně ukloněná a jde o takovou plotnu. Brzy lezu kolem dalšího štandu, který Zdeněk minul a pokračoval dál. A tady situace houstne. Opět mi dochází stupy a chyty a čím jsem výš, tím jich je míň. Funím tak, že to musí být slyšet až na Zbojnické chatě. Ne nadarmo mi Zdeněk říká, že dokážu i ve trojce vypadat, že lezu přinejmenším devítku. Přes všechny patálie se vydrápu na štand, pot se mě tryská a já věčný optimisticky hlásím, že teď už to nejtěžší fakt musíme mít za sebou. A tady, na velmi pohodlném štandu, se taky konečně dočkám.
 

Plotny, rajbásky, kouty

V páté délce se terén fakt zlehčí. Leze se doprava po ukloněných balvanech, pak koutek, plotny a hřebínek. Tipujeme to tak na III+ UIAA.
I dál cesta pokračuje ve stejném duchu. Plotny, rajbásky, kouty, plotny, rajbásky, kouty a nakonec bombasticky pohodlný štand na velké travnaté rampě. Ten nemůžeme nechat bez povšimnutí. Konečně si můžu pohodlně sednout, vytáhnout z batohu flákotu s chlebem a s výhledy na hejno tatranských vrcholů se nasvačit. V poslední dálce nás čeká ještě pár metrů něčeho, co připomíná lezení a pak už jen po balvanech vyjdeme na vrchol. Parádní výhledy na Tatry, to je krásná odměna.
 
Sestup z Široké veže rozhodně patří k těm snadnějším. Těsně pod vrcholem rozeznáváme něco jako chodník a sem tam narazíme i na mužíky. Asi po půl hodině chůze nás chodník dovede lehkých terénem (místy max. I. UIAA) do Priečného sedla a odtud už stačí jen seběhnout po turistickém chodníku zpět na Zbojandu.
 

Široká veža

* Štít se nachází v hlavním hřebeni Vysokých Tater.
* Jako první vylezli na vrchol v roce 189 Johann  Hunsdorfer st. a József Déry.
* Motykova cesta - prvovýstup: Stanislaw Motyka – Jan Sawicki, 23.7.1932
* 6 délek, 200 m
* štandy jsou vskutku excelentní - z borháků
* jako postupové jištění jsou sem tam skoby, na dojištění je dobré vzít si friendy, vklíněnce a smyčky
 
Stanislaw Motyka
  • Polský horolezec, horský vůdce, lyžař a instruktor lezení.
  • Narodil se v Zakopaném 6. 5. 1906, zemřel za nejasných okolností 7. 7. 1641 utonutím v Dunaji.
  • Říkalo se o něm, že jako horolezec byl odvážný a současně obezřetný.
  • Nejprve přelezl přes 50 tatranských cest, včetně těch nejtěžších. Od roku 1931 se vrhl na prvovýstupy, kterých udělal ve Vysokých Tatrách přes 70.
  • Jeho častými spolulezci byli Štefan Zámkovský a Zoltán Brüll.
  • Účastnil se i zimní olympiády ve Sv. Mořici v roce 1928, po skialpinistickém úraze se začal naplno věnovat horolezectví.
  • Ve II. světové válce převáděl krajany z okupovaného Polska přes Tatry do Maďarska. Poté, co byl hledán gestapem, ukrýval se ve Varšavě, krátce i na Zámkovského chatě. 
     Nakonec uprchl do Maďarska, kdy se mu s bratrem podařilo na lyžích v noci dostat přes Tatry. Později byl poslán do polského uprchlického tábora.