Jižní strana nabízí celou řadu lezeckých cest různých obtížností. My si vybíráme Ĺavý pilier. Krásná čtverková cesta, kterou je nutné si kompletně odjistit, a to včetně štandů. Ale možností, kde dojišťovat, je spousta. Hodí se smyčky a friendy. Obzvlášť „kamarádi –mrňousci“ nadělají spoustu práce.

Mašírujeme si to Velkou Studenou dolinou jako spousta ostatních, co míří na Zbojnickou chatu nebo i někam dál. My však turistický chodník opouštíme za dřevěným mostkem přes jeden z přítoků Studeného potoka. Jakýsi náznak chodníku ve vysoké trávě by tu byl, tak jdeme po něm. Nenápadnou cestičkou se brodíme mokrou trávou, kobercem fialového vřesu, procházíme myčkou z kosodřeviny, projdeme kolem Nižného a Vyšného Studeného plesa a už se drápeme sutí k nástupu. Prostě klasický tatranský přístup. 

Levý pilíř se dá rozpoznat snadno. Je to vlastně ten úplně první pilíř zleva. Čeká nás 8 délek lezení v pěkné kompaktní žule, místy plotny, většinou hřebínek a klíčové místo v převisu. A k tomu dokonalé výhledy na Slavkovský štít, Bradavicu či Východnou Vysokou. 

„Jistím.“ „Lezu.“ „No konečně.“ 

Není na co čekat, nástup se nachází asi 10 metrů vpravo od hrany. Tak šup šup. Než se Zdenda lezecky vyparádí, přemotám lana, zakousnu klobásu a založím lano do jistítka. Rozloučíme se klasicky: „Jistím.“ „Lezu.“ „No konečně.“  Takže úvodní rituál máme za sebou a jakže se to říká? Keců už bylo dost, je třeba začít makat. Zdeňour se opře do první délky. Na úvod tu máme parádní mírně ukloněnou plotnu se spoustou dobrých stupů i chytů. Naštěstí. S jištěním je to totiž na úvod první délky trochu horší. V plotně se nedá pořádně nic založit. Tedy, abych to upřesnila. Napřed nebylo potřeba nic nikde zakládat, později, když už si Zdenda říkal, že by možná někde něco dal, tak zase nebylo kam. Po nějaké pěkné spáře volající po friendu nebo vklíněnci jako by se zlem slehla. Ale protože se mu situace nezdála ještě tak akutní, zase nijak extra po možnostech jištění nepátral. A když si začal říkat: „Sakra, už bych rád někde něco založil,“ tak ať se díval, jak se díval, nikde nic. Zachoval chladnou hlavu a dolezl plotnou na hřebínek, kde už možnosti na zajištění jsou. 

Po ostrém pilíři pokračuje dál. Naše padesátka mi pomalu mizí mezi prsty tak volám, že by bylo dobré zaštandovat. Možností na vytvoření štandů je cestou docela dost. V tomhle je Strelecká veža a její Levý pilíř úžasná. Je tu opravdu dosti možností (když opomineme plotnu v první délce), kde obhodit smyčku či kam založit vklíněnec nebo friend. Hupky šupky a i já dolézám bez větších problémů na první štand.

Na třech metrech dva friendy a jedna skoba

Dalších asi 40 metrů pokračuje cesta v podstatě pořád po pilíři, občas se nalézá více vpravo, pak se cesta zase vrací přímo na hřeben a sem tam se leze zase vlevo. A jde o více či méně pohodové lezení. Hřeben je občas protnutý travnatými lávkami, a protože znám Zdenka moc dobře, je mi jasné, že se snaží po nich lézt minimálně a raději hledá cestu po skále. Na jištění je cestou opět dostatek možností. Od štandu ke štandu nám naše poloviční padesátky většinou vychází tak akorát a místa na štandy jsou ve všech případech luxusně pohodlná. Pokračujeme dál a pomalu se blížíme ke klíčovému místu. Nejprve je potřeba po hraně pilíře nalézt doleva a vylézt na další skalní lávku, odkud se stáčíme opět doprava oblezením jedné z věží, až se dostaneme na relativně velkou travnatou plošinu. A je to tady. Klíčové místo. Jedná se o mírně převislý kout a rozhodně člověk na „tuty“ pozná, že má před sebou nejtěžší místo celé cesty. Zatímco celou cestu člověk o skobu nezakopl, tady na asi dvou třech metrech jsou hned dva „erární“ a dobře zasunuté friendy a stará skoba. Přelézt tento převislý kout je trochu oříšek. A očekávat, že by tu snad na nás čekala teplá a suchá skála, je čiré bláznovství. Samozřejmě že klíčové stupy i chyty jsou mokré a kluzké, zkrátka vohlemzlé. Jak taky jinak, že?  

Po výlezu náročnost cesty zase klesne. Opět se dostaneme na hranu pilíře a po ní pokračujeme až na poslední věž. Za ní se dostáváme do malého sedýlka a před námi je finální výšvih. Cesta už vede více po travnatých lávkách než po stěně. V sedýlku si Zdeněk vyměňuje lezečky za pohorky, já si lezecké boty ještě nechávám. Ale už je asi jedno, v čem člověk závěr doleze. Jedná se vážně spíše o chodecký terén.

Lepší sestup si snad ani nelze přát

Jupí, tralala. Ĺavý pilier máme v kapse. Usadíme se na placatém vrcholu a chvíli, ale opravdu jen malinkou chvíli si můžeme užít krásných výhledů. Ty nám totiž brzy zhatí rychle nestoupávající oblačnost. Nu, což pokocháme se jindy. Tatry nám dopřály užít si další krásnou cestu.

Lepší cestu dolů, než jaká vede ze Strelecké veže, si horolezec snad ani nemůže přát. Nečeká nás žádný dramatický sestup, ať už slaněním, kdy lze skoro se stoprocentní pravděpodobností očekávat, že se lano někde zasekne a nepůjde stáhnout ani klopýtáním dolů nepříjemným suťovým žlabem. Na lezce čeká pohodlný sestup dolů po turistickém chodníku, od kterého se nacházíme opravdu jen kousek. Stačí přeskotačit pár stovek metrů v suti a pak už není co řešit.

Sbalíme se a po suti dojdeme na turistický chodník vedoucí z Priečného sedla na Zbojnickou chatu, kde se zařadíme do „štrůdlu“ turistů spěchajících na Hrebienok. Mraky nad horami dostávají zlověstnou barvu, a tak tryskem pádíme dolů. Bouřky nemám ráda ani na Hané, natož v horách. Letní spršce doprovázené hromobitím nakonec přece jen neunikneme, ale odnese to naštěstí jen naše lano a oblečení. Takže program na večer je jasný – sušit sebe, sušit lano a sušit lezečky, abychom zase mohli brzy vyrazit za další parádní tatranským výstupem.

Markéta Hanáková

Strelecká veža 2131 m

• Název Strelecká veža vznikl asi podle lovců, kteří zde číhali na kamzíky, později věž začali navštěvovat i pytláci.
• Polsky se řekne Strelecká veža Strzelecka Turnia, maďarsky Vadászlejtőtorony a německy Jägerbreitenturm.
• První letní doložený výstup na Streleckou vežu: 19. 6. 1902 - Maximilian Bröske, Johann Breuer ml. a Johann Hunsdorfer st.
• První zimní výstup: 15. 4. 1911 Lajos Károly Horn, Siegfried Neumann, Jenő Serényi
• Věž je snadno přístupná z turistického chodníku vedoucího ze Zbojnické chaty do Priečného sedla, ale oficiálně na ni značka nevede.

Ĺavý pilier - 230m, počet délek 8, obtížnost IV. UIAA

• Prvovýstup: 29. 6. 1951 J. Lukač, K. Pavlík a A. Rapoš
• Potřebné vybavení: dvojité lano 50 m, smyčky různých velikostí, sada friendů a vklíněnců, 10 expresek
• Čas výstupu: 2 – 3 hodiny