Velická stěna - Cez výlom V.
200 m, 7 délek. Krásná cesta v pevné skále.Štandy vyborhákované, sem tam skoba.
Západní stěna Velické stěny, která je součástí mohutného masivu Velických Granátů, láká na pěkné lezení v pevné tatranské žule. Je až s podivem, že horolezci se tady pořádně začali realizovat až v 50. letech minulého století. Každopádně tu vznikla celá řada cest různých obtížností a zejména do její západní stěny dnes míří řada lezců. Nás zlákala cesta Cez výlom.
Na parkovišti v Tatranské Poliance je už časně ráno docela plno. Brzy se také dozvídáme proč. V roce 1995 byl na Sliezském domě velký milovník Tater papež Jan Pavel II., takže spousta lidí míří na Sliezský dom, kde se bude konat vzpomínková mše.
Nasadíme tempo, kličkujeme mezi lidmi mířícími na nejen na mši a za necelou hodinku a půl jsme u Sliezského domu, kde posvačíme ovoce a šupajdíme dál k nástupu. Míříme směrem na Poľský hrebeň, ale nad Večným dažďom opustíme turistickou značku a odbočíme doprava. Po velkých kamenech pokračujeme k výraznému žlebu, kterým postupujeme vzhůru k nástupu. Jsme ve stínu, místy je skála vlhká, ale terén ve žlabu není nijak náročný. Sem tam překonáváme místa dvojkové obtížnosti. Na velkou travnatou terasu, kterou identifikujeme jako nástupové místo, nám to ze Sliezského domu trvalo kolem tři čtvrtě hodiny.
Luxusní štandy
První délka nás zavede do skalnatého sedýlka, které odděluje západní a severozápadní stěnu. V úvodu zdoláme kolmou stěnu. Lezení se nám zdá trochu těžší než trojka, ale je to možná tím, že máme zmrzlé prsty a chybí nám v nich cit. Já tu trochu bojuji se založeným friendem, který mi nejde ven a neohrabané studené prsty mi jeho vyndání jen ztěžují. Po urputném boji vítězoslavně volám „Mám ho“. Po překonání stěny a následném vodorovném hřebínku se dostaneme do skalnatého sedýlka, kde je parádní štand se zlatým nýtem. Jsme totiž na sluníčku, tak pomalu roztáváme. Když mi prsty začínají přicházet k sobě, chce se mi řvát bolestí.
Druhou délku je vhodné rozdělit na dvě
Druhá délka vede nejprve šikmo doleva po ukloněném pilíři. Lezení je hodně o rajbasu a my si chrochtáme blahem. Slunce svítí, skále je teplá a hluboko pod námi je jen jedna dvojka, tak nemusíme ani moc spěchat. Před štandem se stěna postaví a dolez na štand vede v kolmé skále. Na založení se hodily jeden vklíněnec i jeden friend. Štand s jedním borhákem je na prostorné polici, kde se dá opět velmi dobře stát. V popisech je toto místo uváděno jako mezištand. Následuje totiž vzdušný několikametrový traverz, tak je lepší toto místo už kvůli tahání lana, využít ke štandu.
Vzdušný traverz s úžasnými výhledy
Třetí délku si kvůli zmiňovanému traverzu rozdělíme na dvě kratší, protože by hodně dřelo lano. A nejsme zdaleka jediní. K tomuto účelu je na konci traverzu i nýt.
Napřed vzdušně lezeme čtverkový traverz šikmo doprava po výrazných odštípnutých balvanech. Úvodní kroky traverzu jsou těžší, tak jsem ráda, že mi tam Zdeněk založil na dvou místech frienda a smyčku. Zbytek už je brnkačka. Po zhruba dvaceti metrech zaštandujeme. Následně nás čeká krásné lezení (IV. UIAA) kolmou plotnou vzhůru. Držíme se více vlevo. Plotna se později pokládá a mění se v travnaté pilíře, kterými se lehce dolézá na pohodlný štand na dvou borhácích přímo pod výlomem s výrazným převisem.
Poctivý pětkový převis
Podle čtvrté délky cesta dostala název. Čeká nás přelezení bílého výlomu. Z opět pohodlného štandu lezeme nejprve tak metr a půl doleva a pak vhloubením rovnou nahoru. Nenecháme se zlákat lehčí variantou ani doprava ani doleva, takže lezeme přímo na horu přes poctivý pětkový převis. V převisu jsou dobré možnosti jištění. Zdeněk tam založí dva vklíněnce a jeden frendík. Celé by se to podle nákresu dalo oblézt zleva asi trojkovým terénem, ale byla by škoda tohle pěkné místo v cestě vynechat. „Pěkná poctivá pětka, co?“ hlásí mi Zdeněk, když k němu s funěním dolézám. Zadýchaná se zmůžu na velmi rozvětvenou větu. „Jo“, ohodnotím výstup.
Štand je menší, než ty předchozí, ale pořád se na něm dá stát.
Nejtěžší místa
Páté délka opět v sobě skrývá menší oříšek. Nalezeme si dva metry doleva a pak už opět lezeme rovnou vzhůru. Cestou jsou krásné hodiny, kde se dá dát smyce, později tam Zdenda šoupne ze dva vklíněnce Těžší místo v podobně vzdušného překroku doleva se dá snadno poznat. Už naši předchůdci měli z tohoto místa respekt a natloukli hned tři skoby. I Zdeněk byl rád, když tu na ně narazil. Ve vysílačce mi to také potvrzuje: „Nejtěžší to budeš mít kolem skob. Jsou tam celkem tři, já jsem využil jen jednu.“
Na ruce se tady chyty najdou, ale na nohy chvíli postrádám něco, co by se mi líbilo. Nakonec – ostatně jako vždy v cestách této obtížnosti, nohy postavím na menší výstupek a posunu se o pár centimetrů výš, čímž se mi podaří nejtěžší místo překonat. Pak následuje na můj vkus trochu moc hladká stěna vyžadující zase trochu toho rajbasového lezení. V plotně se nachází postupový zlatý nýt. Na štand pak už zbývá jen pár metrů lehkým terénem. Po dolezu si neodpustím větu: „Tím chceš říct, že to nejtěžší máme za sebou?“ Zdeněk mě sice trochu zpraží slovy, že zajíci se sčítají až po honu, a to bude až dole. To mi ale úsměv na tváři nevezme. „Jenže já má radost už teď,“ křičím na celé Tatry.
Lehký dolez
Šestá délka vede už opravdu lehkým terénem v obtížnosti II. – III. UIAA. Na celé délce Zdeněk založí jeden friend. Dolézám na vrchol a Gerlachovský štít mám přímo za sebou. To jsou ty tatranské kulisy.
Šmitec, žádné lezení nás už dneska nečeká. Na konci poslední lezecké délky sbalíme lana a vylezeme ještě pár výškových metrů už chodeckým terénem víceméně po trávě na Gránatovou lávku, kde se pohodlně uvelebíme a při svačině pozorujeme neokoukatelnou tatranskou kulisu.
K Sliezskému domu je to pěšky asi hodinka cesty a do Tatranské Polianky ještě další hodina a půl.
- Prvovýstup: 6. 8. 1964 M. a T.Rewajovci, T.Piotrowski, Z.Prusisz
- K nástupu je to od Sliezského domu asi 1 hodinu.
- Cesta byla Vladimírem Tatarkou přejištěna fixním jištěním na štandech. Sem tam lze v cestě narazit na postupový nýt a skoby.
- Samotné lezení trvá cca 3 hodiny.