Volia veža - Štáflovka V.
Přemýšlíme nad nějakou tatranskou klasikou. S lezením v Tatrách zatím moc zkušenosti nemáme, tak se nechceme pouštět do cest náročných na čas. Přece jen je září, dny se krátí, ale chceme si tatranskou žulu osahat. Z mnoha nakonec vybíráme Štáflovku V – krásnou cestu se smutnou historií prvolezců. Pro Štáflovku hraje hned několik pro – v cestě by měly být vybudované štandy, přístup je docela snadný, sestup také, má se jednat o lezení v pevné skále, délka je tak akorát a hlavně, všude čtu, že cesta je to vskutku krásná.
Fotogalerie:
Film:
Cesta nese jméno po horolezkyni Vlastě Štáflové, která společeně s Karlem Čebelkou a Janem Šabatou zdolali jako první tuto cestu v jižní stěně 9. července 1935. Vlasta se svým manželem Otakarem, mimochodem nejznámějším tatranským malířem, musela ze Slovenska na začátku druhé světové války odejít do Čech. Vyhnali je tehdy, stejně jako spoustu dalších Čechů, slovenští fašisté.
Konce války se však manželé Štáflovi nedožili. Zemřeli na konci války při bombardování Prahy americkými vojsky.
Budík si natáčíme na půl šestou, ať máme dostatek času si vychutnat snídani, popít ranní kapučíno, spáchat ranní hygienu a sbalit si věci. Namísto očekávaného poklidného rána nás čeká hektické balení věcí, odfláknutá hygiena a co bylo k snídani, jsem v té rychlosti ani nezaregistrovala. V noci se mi zasekl budík, takže nás místo něj budí čilí ranní ruch, který už v kempu panuje. Je šest hodin. Máme hodinu na to, abychom se nasnídali, sbalili a přesunuli na parkoviště před Popradským plesem. S jazykem na vestě to stíháme a minutu před sedmou zamykáme auto a odcházíme do hor.
Ve společnosti mnoha turistů nejprve míjíme Popradské pleso a pokračujeme směrem do sedla Váha. U žabích ples opouštíme nekonečný lidský vláček a znatelnou pěšinou pokračujeme k Volej veži. Celou dobu ji máme jako na dlani, takže co chvíli stojíme a s hlavou zakloněnou nahoru pozorujeme výstupovou trasu. Jsme natěšeni jak malí Jardové.
Krásné lezení v pevné skále
Konečně stojíme na nástupové rampě. Oblékáme na sebe všechno potřebné. Chvíli váhám, jestli si nevyndat z batohu bundu, ale nakonec ji tam nechám, což později výrazně ocením. Popisy i nákresy v průvodcích jsou hodně dobře udělané, takže hned na první pokus trefíme tu správnou cestu. První délka se nese ve znamení naprosto pohodového lezení, které končí pod výrazným převisem. Tady se bude lámat chleba. Odlez z prvního štandu je trošku náročnější. Napřed to zkoušíme vpravo, ale tudy cesta nevede, přestože tady láká ke cvaknutí stará skoba. Schůdnější je to spíše vlevo. Po překonání tohoto těžšího místa následuje lehký traverz. Ještě než Zdenek odleze, připomínám mu, že pak už musíme dolézt, protože pak už by se nám blbě slaňovalo. S trochou nervozity se mi inkriminované místo podaří přelézt a dolézt na druhý štand. Oddechnu si a mám i čas se začít Tatrama kochat.
Následující třetí délka je opět traverzudoleva a končí nad výrazným zářezem v převisu. Lezení je to lehké, takže nám to pěkně odsýpá. A vzhledem k rychle se měnícímu počasí bychom se flákat ani neměli. Následuje nádherná dlouhá a ukloněná plotna. Cesta vede výraznou spárou. Ještě než odlezu ze štandu, vytahuji bundu, kterou jsem naštěstí z batohu nevyndala. Vítr začíná burácet a z údolí se valí mlha. Už neslyšíme vlastního slova. Po plotně se vylézá na hřeben, kde už pociťujeme vítr v plné síle. Tady se taky cesta napojuje na Chmielowského výstup JZ žebrem.
Vichřice sílí
Odtud už je cesta v podstatě velmi jednoduchá. Trojkové lezení se postupně mění ve dvojkové a i to přechází sem tam v choďák. My se však jistíme, protože vítr o síle vichřice si s námi pohrává. Na vrcholu měníme plán. Původně jsme chtěli slanit přes Stanislawského cestu Puškášovým narovnáním, ale nakonec narážíme na borhák, ze kterého se dá slanit na druhou stranu do Východní Volií štrbiny, která od sebe odděluje Voliu veže a Žabí vežu.
Vrcholové fotky pořídíme velmi rychle a honem se schováme za velký kámen, kde jsme alespoň trochu v závětří. Občas se mraky roztrhají a tak máme konečně možnost se i pokochat výhledy do okolí. Hluboko pod námi se zrcadlí Žabí plesa, kousek od nás je vrchol Rysů a jako na dlani máme cestu vedoucí na Chatu pod Rysmi, kterou pokrývá pestrobarevný štrúdl turistů. Mimo závětří nás takové myšlenky ani nenapadnou, protože tam máme spíš starosti sami ze sebou. Vítr má určitě dosahuje vichřice, místy má takovou sílu, že mi shazuje zfoukává i přilbu z hlavy a sem tam musím zakleknout k zemi, aby mě nezfoukl dolů. V závětří se domluvíme na dalším postupu, protože jakmile se opět vrátíme na hřeben, burácející vítr nám znemožní jakoukoliv verbální komunikaci.
Slanění je boj
Lano nemá cenu házet dolů, stejně by ho vítr odfouknul úplně jinam, než kde ho potřebujeme. Raději ho Zdenkovi pomalu povoluji. U dalšího borháku zbuduje štand a na slanění se vrhnu já. Sotva se připnu do osmy a slaním pár metrů, dostanu se na plotnu, po které vítr fouká snad ještě víc, než na hřebeni. Místy lítám po skále proti své vůli. Naštěstí to zespodu zpozoruje Zdenek, tak chytne oba prameny a trochu mé slanění koriguje, protože jinak si vítr se mnou hraje jak s listem stromu.
Štand vybudoval Zdenda opět v závětří, tak aspoň chvili po náročném slanění vydechneme. Na druhou slaňovací délku musíme ale z doupěte vylézt opět na vítr. Tentokrát už je slanění o poznání lepší, jsme trochu níž, tak se zdá, že i síla větru je o pár metrů za sekundu nižší. Bohužel se při stahování lana zasekne ve spáře uzlík, kterým jsou lana k sobě svázána, takže musí Zdenda pomocí prusíku znovu nahoru, uvolnit lano a slanit znovu. Zbytek sestupu už je v pohodě. Slaníme ještě jednu délku, sbalíme lana a zbytek už sejdeme širokým suťovým žlebem po svých.
Na rampě si oddechneme, oblékneme si mikiny, které jsme si nechali u nástupu a konečně si podáme ruce. Dokázali jsme to. Štáflovka je naše.
Konce války se však manželé Štáflovi nedožili. Zemřeli na konci války při bombardování Prahy americkými vojsky.
Budík si natáčíme na půl šestou, ať máme dostatek času si vychutnat snídani, popít ranní kapučíno, spáchat ranní hygienu a sbalit si věci. Namísto očekávaného poklidného rána nás čeká hektické balení věcí, odfláknutá hygiena a co bylo k snídani, jsem v té rychlosti ani nezaregistrovala. V noci se mi zasekl budík, takže nás místo něj budí čilí ranní ruch, který už v kempu panuje. Je šest hodin. Máme hodinu na to, abychom se nasnídali, sbalili a přesunuli na parkoviště před Popradským plesem. S jazykem na vestě to stíháme a minutu před sedmou zamykáme auto a odcházíme do hor.
Ve společnosti mnoha turistů nejprve míjíme Popradské pleso a pokračujeme směrem do sedla Váha. U žabích ples opouštíme nekonečný lidský vláček a znatelnou pěšinou pokračujeme k Volej veži. Celou dobu ji máme jako na dlani, takže co chvíli stojíme a s hlavou zakloněnou nahoru pozorujeme výstupovou trasu. Jsme natěšeni jak malí Jardové.
Krásné lezení v pevné skále
Konečně stojíme na nástupové rampě. Oblékáme na sebe všechno potřebné. Chvíli váhám, jestli si nevyndat z batohu bundu, ale nakonec ji tam nechám, což později výrazně ocením. Popisy i nákresy v průvodcích jsou hodně dobře udělané, takže hned na první pokus trefíme tu správnou cestu. První délka se nese ve znamení naprosto pohodového lezení, které končí pod výrazným převisem. Tady se bude lámat chleba. Odlez z prvního štandu je trošku náročnější. Napřed to zkoušíme vpravo, ale tudy cesta nevede, přestože tady láká ke cvaknutí stará skoba. Schůdnější je to spíše vlevo. Po překonání tohoto těžšího místa následuje lehký traverz. Ještě než Zdenek odleze, připomínám mu, že pak už musíme dolézt, protože pak už by se nám blbě slaňovalo. S trochou nervozity se mi inkriminované místo podaří přelézt a dolézt na druhý štand. Oddechnu si a mám i čas se začít Tatrama kochat.
Následující třetí délka je opět traverzudoleva a končí nad výrazným zářezem v převisu. Lezení je to lehké, takže nám to pěkně odsýpá. A vzhledem k rychle se měnícímu počasí bychom se flákat ani neměli. Následuje nádherná dlouhá a ukloněná plotna. Cesta vede výraznou spárou. Ještě než odlezu ze štandu, vytahuji bundu, kterou jsem naštěstí z batohu nevyndala. Vítr začíná burácet a z údolí se valí mlha. Už neslyšíme vlastního slova. Po plotně se vylézá na hřeben, kde už pociťujeme vítr v plné síle. Tady se taky cesta napojuje na Chmielowského výstup JZ žebrem.
Vichřice sílí
Odtud už je cesta v podstatě velmi jednoduchá. Trojkové lezení se postupně mění ve dvojkové a i to přechází sem tam v choďák. My se však jistíme, protože vítr o síle vichřice si s námi pohrává. Na vrcholu měníme plán. Původně jsme chtěli slanit přes Stanislawského cestu Puškášovým narovnáním, ale nakonec narážíme na borhák, ze kterého se dá slanit na druhou stranu do Východní Volií štrbiny, která od sebe odděluje Voliu veže a Žabí vežu.
Vrcholové fotky pořídíme velmi rychle a honem se schováme za velký kámen, kde jsme alespoň trochu v závětří. Občas se mraky roztrhají a tak máme konečně možnost se i pokochat výhledy do okolí. Hluboko pod námi se zrcadlí Žabí plesa, kousek od nás je vrchol Rysů a jako na dlani máme cestu vedoucí na Chatu pod Rysmi, kterou pokrývá pestrobarevný štrúdl turistů. Mimo závětří nás takové myšlenky ani nenapadnou, protože tam máme spíš starosti sami ze sebou. Vítr má určitě dosahuje vichřice, místy má takovou sílu, že mi shazuje zfoukává i přilbu z hlavy a sem tam musím zakleknout k zemi, aby mě nezfoukl dolů. V závětří se domluvíme na dalším postupu, protože jakmile se opět vrátíme na hřeben, burácející vítr nám znemožní jakoukoliv verbální komunikaci.
Slanění je boj
Lano nemá cenu házet dolů, stejně by ho vítr odfouknul úplně jinam, než kde ho potřebujeme. Raději ho Zdenkovi pomalu povoluji. U dalšího borháku zbuduje štand a na slanění se vrhnu já. Sotva se připnu do osmy a slaním pár metrů, dostanu se na plotnu, po které vítr fouká snad ještě víc, než na hřebeni. Místy lítám po skále proti své vůli. Naštěstí to zespodu zpozoruje Zdenek, tak chytne oba prameny a trochu mé slanění koriguje, protože jinak si vítr se mnou hraje jak s listem stromu.
Štand vybudoval Zdenda opět v závětří, tak aspoň chvili po náročném slanění vydechneme. Na druhou slaňovací délku musíme ale z doupěte vylézt opět na vítr. Tentokrát už je slanění o poznání lepší, jsme trochu níž, tak se zdá, že i síla větru je o pár metrů za sekundu nižší. Bohužel se při stahování lana zasekne ve spáře uzlík, kterým jsou lana k sobě svázána, takže musí Zdenda pomocí prusíku znovu nahoru, uvolnit lano a slanit znovu. Zbytek sestupu už je v pohodě. Slaníme ještě jednu délku, sbalíme lana a zbytek už sejdeme širokým suťovým žlebem po svých.
Na rampě si oddechneme, oblékneme si mikiny, které jsme si nechali u nástupu a konečně si podáme ruce. Dokázali jsme to. Štáflovka je naše.