Východná Žeruchová veža - Cez knihu V. UIAA
Být na "Brnčálce" a nejít si vylézt legendární Cestu cez Knihu na Žeruchovy veže, to snad ani nejde. Třetí délka a její úsek připomínající rozevřenou knihu zná snad každý horolezec, přestože se jedná na tatranské poměry o spíše novou cestu. Linku vylezli poprvé v červenci v roce 1985 pánové Marec a Čierník a od té doby se cesta dočkala řady přelezů. A teď je řada na nás.
Tak, jako stovky dalších lezců, i my stoupáme od Chaty pri Zelenom plese do Červené doliny. V místě, kde uhýbá výrazný chodník pod Žeruchovy veže, sejdeme z turistické značky. Nelze odbočku minout. Chodník je fakt dost patrný a navíc je tu i velký mužik. Nástup pak chvíli hledáme, ale netrvá dlouho a pod skalami se snadno zorientujeme. Cesta začíná v nejnižším bodě Východní Žeruchové veže a navíc je ve výšce asi pěti metrů krásně viditelný postupový borhák a skoby. Cesta byla v roce 2014 přejištěná. Na štandech jsou dva borháky a cestou člověk sem tam narazí na postupový borhák a spoustu starých skob.
Na zahřátí koutek za pět
Hned na úvod nás rozehřeje délka, která rozhodně odpovídá pětkové obtížnosti. V úvodním koutě postrádám nohy. Dodnes nevím, jestli to je tím, že jsem ještě nerozlezená nebo spíš slepá, každopádně se v koutku trochu vytrápím. Pár kroků prověří rozsah našich kyčlí, u čehož brblá pro změnu hlavně Zdenda. Prý není ženská, aby uměl tolik roztáhnout nohy, ale pud sebezáchovy je silnější, takže nakonec zvládne i provaz, aniž by měl dopředu tušení, že tento cvik ovládá. Co ale ohodnotí kladně, jsou dva borháky, které se v nejtěžších místech nachází.
Stěnka za pět nebo oblezení za čtyři
Slepá nejsem jenom já. I můj prvolezec asi hůř vidí, protože mine první štand. Prý ho vůbec nezaregistroval. Možná, že víc než slepota, za to může další těžší místo, které je nutné před štandem překonat. Soustředil se na výlez stěnkou, hledal, kudy bude nejsnazší ji překonat a pak plný radosti, že náročnější pasáž zvládl, pokračoval v euforii dál v lezení. Po dalších deseti metrech naráží na další štand, který ale není příliš pohodlný. I já se při lezení stěnky docela zapotila. Zase mi tu chybí nohy. Co je dobré, že i toho místo je odjištěno borhákem. Pětkové místo se dá oblézt zprava. Tato varianta je za IV. UIAA, ale protože moc dobře Zdenka znám, věděla jsem už dopředu, aniž bychom se domlouvali, že půjdeme pětkovým terénem
Pasáž na vydýchání
Po úvodním vydatném zahřátí a před knihou za pět trochu vydechneme. Čeká nás lehké lezení tak za II. až III. UIAA.. Všude jsou chyty i stupy a štand je tak prostorný, že vybízí ke svačině. Navíc máme jako na dlani úsek, podle kterého cesta dostala název. Pořádám vynikající svačinu. Z jedné ruky si dopřávám kus salámu, z druhé přikusuji kus sýra a přitom pořád zírám do knihy. Pohled na obrovský rozevřený kout s výraznou spárou uprostřed mě fascinuje. Sním svačinu, aniž bych si toho všimla a posilněni můžeme jít na to.
Rozevřená kniha nás oba vcucne
Na tuhle pasáž jsem se těšila. Zdenda ji vyhopsá docela snadno. Založí jedno vlastní jištění, zbývajícími dvěma - skobou a borhákem rovněž nepohrdne. Nejtěžší je tato délka asi u spodu a když člověk trochu zapojí mozek, zjistí, že jde o parádní lezení. Chvíli lezeme v jedné stěně, na chvíli si odskočíme do druhé stěny a sem tam provedeme nějaký ten krok ve spáře, abychom vzápětí důvěřovali nohám při lezení na tření. Je to ale vážně zábava. Čím je člověk výš, tím přibývá chytů i stupů ve spáře i stěně a délka se s každým metrem stává lehčí a lehčí. Štand je v malém travnato-skalnatém sedýlku. Odtud se dá slanit zpátky dolů k nástupu nebo pokračovat po hřebeni dál. Sice padá pár kapek, ale shodujeme se, že oba chceme lézt dál. To nejtěžší máme za sebou, tak teď už by to měla být brnkačka spojená s leteckými výhledy do Červené i Zelené doliny.
Slanit nebo pokračovat dál?
Další délka vede nejprve po plotnách a následně po pilíři a brzo střídá lehké lezení těžké prodírání se kosodřevinou. Ovšem další štand na velkém kameni opět stojí za to. Ty stále luxusnější výhledy nemůžeme nechat jen tak být. Pohodlně se usadíme a nasáváme tatranskou atmosféru. Pokud nemáme déšť nebo bouřku v patách, byl by nesmysl pádit rychle dál a nechat si uniknout tyto neopakovatelné pohledy dolů. To by byl skoro hřích.
Až se oba dosytnosti ukojíme výhledy do dolin i na tatranské štíty – Kežmarský, Lomnický, Pyšný… Lehkým (dvojkotrojkovým) a už nejištěným terénem místy po skále, místy ještě v kosodřevině, ale pozitivní je, že trav i kleče rychle zbývá, pokračujeme po hřebeni stále dál, až narazíme na žleb s výrazným skalním hrotem ozdobeným hejnem smyc a majlonkou. Není o čem pochybovat. Jsme u žlebu, ze kterého lze podle popisů slanit.
Slanění skalním žlebem na pětkrát
Slaňujeme dolů skalním žlebem celkem na pětkrát, z toho čtyřikrát na skobách a smycích. Poslední slanění z hlavy pilíře je na dvou borhácích a je dlouhé. Slaňuje se dobrých padesát metrů. Ve skalním žlebu se nachází docela dost volných kamenů, tak si musíme dávat bacha, abychom zbytečně kameny neuvolňovali.
*čas: 3 hodiny
* délka: 250 m
* nástupu od Chaty pri Zelenom plese: 1 hodina
* na konec Knihy cca necelé dvě hodiny. Odtud se dá slanit dolů nebo se pokračuje dál po hřebeni.
* všech sedm délek tři a půl hodiny
* slanění 1 hodina
* hodí se šedesátka lano