Ihla v Ostrve + Zadná Ostrva: Matematická aviatika V+ UIAA
Ihľa v Ostrve nás lákala velmi dlouho. Na tento impozantní skalní útvar se dá dostat lehkou trojkou, ale nás mnohem více zajímá čtyřdélková cesta za V+ UIAA. A když zjistíme, že se cesta dá spojit ještě s pětkovým čtyřdélkovým výstupem na Zadnou Ostrvu, není o čem přemýšlet. Osm délek, i když kratších, už je slušné lezení. I když se nejedná o tatranskou klasiku v pravém slova smyslu, protože cesta byla vylezena teprve nedávno, stojí za to si ji přelézt. Rozhodně se ji nebojím zařadit mezi cesty, které se lezcům chtě nechtě musí líbit.
Tentokrát naši dvojici doplňují dva tatranští nováčci Jirka s Mariánem, které jsme pracovně nazvali Skupinou B. Do Tater odjíždíme s tím, že si dáme něco lehčího, aby si zvykli na lezení v Tatrách a nenaburáceli jsme hned do neodjištěných dlouhých tatranských klasik. Ale jak už to bývá, plány jsou jedna věc, realita druhá věc. Kluci se nebrání a tak se s námi do této pět plusky pustí. Pro mě a Zdenka je to zatím trasa s nejtěžší klasifikací, co jsme kdy v Tatrách lezli, ale Jirka s Mariánem to za námi přehopsají bez problémů. Zkrátka Skupina B je asi dost dobrý oddíl. Nutno ovšem podotknout, že tyto cesty jsou na tatranské poměry relativně dobře odjištěné, a to včetně štandů a postupových lepených borháků. Friendy, vklíněnce i smyce se ale na dojištění hodí. Zase tak na husto ty borháky nejsou.
Nástupy jsou dva
K nástupu vede více cest. Nám se jeví orientačně nejsnadnější přístup po turistickém chodníku přes nekonečné serpentiny do sedla Ostrva, kam vystoupáme z Popradského plesa asi za hodinu. Ze sedla pokračujeme po vychozeném chodníku na Zadní Ostrvu, čímž se ocitáme vlastně v cíli dnešního dne. Odoláme pokušení udělat si vrcholovou fotku už teď a místo toho se sebereme a sestoupíme jedním ze žlabů nejprve lehčím skalním terénem později sutí do Vyšného sedielka pod Ihľou. Odtud jdeme dál dolů po suťovém chodníčku až k nástupu do Matematiky tmy a svetla. Chvíli tápeme, kde vlastně nástup je. Zmátne nás borhák v sousední cestě. Kluci jsou ale orientačně zdatní a čtyři páry očí se nakonec shodnou v linii, která odpovídá popisu i topu.
Dva různé nástupy
Máme dvě různá topa. V každém je první délka jinak dlouhá. Skupina A, tedy já a Zdeněk, se rozhodneme začít lézt z malé skalnatotravnaté lávky, nad kterou se nadouvá výrazný převis. Jirka s Mariánem se jdou podívat ještě kousek níž a najdou druhou travnatou lávku. Rozhodnout se lézt z té spodní. Dle topa jsme určitě dobře. Nás a kluky dělí zhruba sedm metrů, a to je přesně rozdíl v délkách, které uvádí topo č. 1 a č. 2. Nicméně jak tak koukám na těch sedm metrů pod sebou, asi o nic lezecky důležitého nepřicházíme. Terén vypadá lehce. Hodnotíme to jako dvoječku dle klasifikace ujaja.
První délka je na zahřátí
Jsme ve stínu, takže první délka je, co se obtížnosti týká, spíše na zahřátí. Je sice začátek léta a předpověď hlásá krásné slunečné počasí, tady je však stín a zima jak potvora. Jako ratlík se neklepu jen já, ale i Zdeněk se přiobléká mikinu, tak to už je co říct. Lehkým terénem přes skalní bloky míříme nahoru, kde na travnaté pohodlné plošince s borovičkou nacházíme štand tvořený dvěma borháky spojenými řetězem. Tato délka je bez postupového jištění. Cestou Zdenda zakládá největší friend, co máme. Konečně ho netahá jen na sedáku, ale našel i uplatnění a já si naopak vyzkouším, jak je ta „hračička“ těžká.
Vyhazovací převislá stěna
Ze štandu lezeme rovnou nahoru pod převis. Pak odbočíme koutem šikmo doleva. Poté se dostáváme do převislé stěnky, kterou je potřeba přelézt. Za mě je to nejtěžší místo celé cesty. Nohy stojí na šikmé mrňavoučké poličce, aspoň teda mně se jeví jako malinkatá a celé mě to vyhazuje ven. Do toho zjišťuji, že jsem si nezapnula batoh kolem pasu, který mi začíná v převisu sjíždět z ramen. Trápím se, trápím. Nadávám tak, že i dlaždič by se styděl. Ještě, že jsou Zdeněk, Jirka i Marián nahoře nebo dole, protože bych se styděla, že já „křehká“ květinka vypustím z úst taková slova. Ale člověku to pomůže, když si hezky od plic uleví. Slovy jéminkote, jak se tohle leze, bych se asi správně nenabudila. A tak se za vydatného samohecování přes toto zapeklité místo dostanu a přelezu to. Pak už vede cesta nahoru po stěně na kazatelnu a následně po malé plotně na kosodřevnotravnatou polici. Štand je na dvou borhácích. Vzápětí za mnou na štand dolézá Jirka ze Skupiny B a trochu mi srazí lezecké sebevědomí. „To bylo ale hnusné vyhazovací místo, že“, komentuji svůj výstup. Jirka mi řekne: „a které vlastně myslíš? Vždyť tam nic extra nebylo. Ach jo, že já radši nedržela hubu.
Lezení na sokola je radost
Z pohodlné police začínáme třetí délku popolezením lehkým terénem kousek doprava k borovičce. Tady je potřeba přehoupnout se do stěny. Za hranou je borhák, který ale ze štandu není vidět. „Vyhoupnutí se“ do stěny je opět oříšek. Nacházím menší stup na levou nohu, ale je hrozně vysoko a ruce mám jen na žábu. Jinou možnost, než to takhle zkusit nevidím. Nohy mám v úrovni pasu a na tom se musím zvednout. Na vydechnutí následuje lehčí terén, kterým dojdeme takřka pěšky ke koutu, kterým se dáme doleva a tím se dostáváme na mírně převislou stěnu. V ní toho nijak extra moc není, takže beru za to málo, co tu je. Po přelezení stěny se natlačíme do levé části stěny a lezeme spárou vpravo na sokola tak dlouho, dokud nedosáhneme levou rukou na hranu, která dobře bere. Lezení na sokola mám moc ráda, tak si chrochtám blahem, jak mi metry ubývají. Ve stěně je borhák, který ale ze štandu mi slepci nevidíme. Mnohým ostrozračejším možná dokáže ukázat, kudy lézt a zbytečně se ve stěně nemotat. Z hrany se přehoupneme doprava na pilíř a tím míříme na štand. Dá se říct, že v celé délce lezci na sebe dobře vidí.
Lezecká euforie
Ze štandu napřed nahoru po stěně lehkým, ale pěkným lezením. Už tak hluboko pod námi Popradské pleso se vzdaluje čím dál víc. Výhledy jsou dokonalé a do toho přehršel chytů a stupů, že si může lezec vybírat. Radostně míříme k vrcholu Ihľy. V této délce se asi dostávám do lezecké euforie, takže si vlastně nepamatuji, že by tu byli nějaké těžkosti. Těsně pod vrškem míříme lehce doleva koutem na vrchol.
Vylézám si na špičku Ihĺy, jsme tu se Zdeňkem sami a užíváme si ty výhledy a současně máme jako na dlani další část našeho plánovaného výstupu na Zadnou Ostrvu.
Než dolezou naši tatranští nováčci, Zdenda slaní, ať tu je dost prostoru. Jirka je nahoře raz dva a Marián dolézá rychle za ním a oba vypadají také nadšeně. „Nikdy jsem si nemyslel, že na něco takového v Tatrách vylezu,“ jsou Mariánova první slova.
Slanění s hezkou expozicí
Na vrcholu je výborné slaňovací stanoviště tvořené borháky, řetězem a prasetem. Slanění je krásné a s velkou expozicí. Slaníme do sedélka mezi Ihĺu a Zadná Ostrvu. Je krásně, nespěcháme, tak si hezky naducáme bříška dobrotami a pozorujeme, kudy povede naše další lezení. Vidíme tři štandy a bude to jistě moc pěkné lezení.
Délka vhodná i pro odvážné nováčky
V průvodci je psáno, že první délka (naše šestá) je dobře odjištěná a fakt, že opravdu je. Klidně si do ní mohou troufnout i ti, kterým nechybí odvaha a co s lezením na prvním nemají v Tatrách zkušenosti. No, nejsem ani odvážná ani začátečník, tak to pro mě není a zůstanu věrna svému druhému konci lana. To Marián, druholezec skupiny B, takový posera není a první délku si vytáhne. Z mého pohledu druholezce je první délka lehká. Mírně cesta ztěžkne u čtvrtého borháku, ale všude se dá něco najít. Linie je jasná. Pořád nahoru. Mezi posledním borhákem a štandem je trochu utajený tutový bočák. Informace pro slepce – je u borovičky. Na štandu se relativně pohodlně stojí. Zdenda odlézá, aby mohli lézt kluci. Čekám na Mariána, abych zkontrolovala jeho první jištění druholezce Jirky a když vidím, že vše je ok, odlézám za Zdenkem.
Žádné zapeklitosti a balkon snů
Od štandu lezeme stěnou pořád nahoru. Žádné zapeklitosti, ač je délka hodnocena obtížností V-. UIAA, cestou nejsou. Štand se nachází na balkónku, který je nazýván balkonem snů. Aby ne. Díky parádní expozici a dokonalým výhledům na Tatry si musí tyto hory zamilovat každý. Ihľu máme za sebou a je úžasné koukat na její vršek, na kterém jsme ještě před chvíli seděli. Není kde bloudit, ani orientací málo vybavení jedinci se nemohou vymlouvat, protože borháky navádí, kudy lézt. Naši tatranští nováčci jsou rychlí, odsýpá jim to dobře, takže se s Jirkou opět setkáváme na štandu. V jeho očích je vidět až dětská radost. Jsem ráda, že si kluci z prvního tatranského lezení odnesou pěkné zážitky.
Vlevo silovější, vpravo techničtější
Třetí délka v Ostrvě za pět mínus je už celá po vlastním jištění. Z balkonu snů vylezeme rovnou nahoru na travnatou plošinu, kde se trochu pomazlíme s malou borovičkou – limbou. Za ní znovu nastoupíme do stěny. Tady si můžeme vybrat kudy. Dle průvodce je to vlevo silovější a vpravo techničtější. Obě varianty jsou za pět mínus. My, tedy abych upřesnila, Zdenda jakožto prvolezec volí variantu pěkného techničtější lezení. Okolo malého světlého výlomu lezeme krásnou kompaktní stěnou, kterou se soukáme nahoru na polici. Mikiny už jsme dávno sundali a užíváme si slunečného počasí. Dolezeme na další polici, kde je štand.
Ach, jo. Už to lezení zase končí
Pomalu nám to končí. Před námi je poslední délka, která má mít obtížnost V- UIAA. Přes velký balvan se dostáváme do koutu a malé stěny, v níž je borhák. Pak už jen přelezeme na hranu a po velkých kamenech už lehkým dvojkovým terénem dolézáme na vrchol Zadné Ostrvy. Štand udělal Zdeněk pomocí velké smyce obhozené přes velký balvan. Skupina B se vyměnila a poslední délku Jirka přenechal Mariánovi, který dolézá chvilku po mně.
Tatry na nás byly hodné a ukázaly nám, jak krásné lezení tady je a když vyjde i počasí, je jasné, že se do Tater všichni zase brzo vrátíme. Na vrcholu si blahopřejeme, uděláme konečně vrcholové foto a pak už nezbývá, než sbalit vercajk a upalovat zpět na Popradské pleso a následně domů.
Matematika tmy a světla
Tři délky vylezené v roce 2018: Ivana Jasková a Martin Murár.
Tři délky vylezené v roce 2020: Zuzka Božiková a Martin Murár.
Přejištěno Ivanou Jaskovou, Zuzanou Božikovou a Martinem Murárem
Cesta je věnovaná památce Ivaně Korýtkové-Stohlové, která po 10 letech boje podlehla zákeřné nemoci.
1. délka III. 24/17 m
2. délka V, 28 m, 2x borhák
3. délka V+. UIAA, 30m, 2x borhák
4. délka V. UIAA, 20 m, 1x borhák
5. délka slanění, 28 m, borháky, prase
Aviatika z Vyšného sedielke
Vylezená v roce 2020: Michal Murár a Martin Murár.
Přejištěno Michalem Dzurillou, Petrem Hrčkem, Zuzanou Božikovou, Michalem Murárem a Martin Murárem.
Aviatiku spánku a bdenia je možné lézt už od úpatí Ihly. Klasifikace je VI- UIAA
Cesta je věnovaná Igorovi Dindovi.
6. délka IV. UIAA, 27 m, 5x borhák
7. délka V. UIAA, 15 m, 3x borhák
8. délka V-. UIAA, 25 m
9. délka II. UIAA, 30 m, 1x borhák