Vidlový hrebeň III. - V. UIAA

Ať už z Lomnického nebo Kežmarského štítu už jsem tolikrát koukala na královskou tatranskou hřebenovku - Vidlový hrebeň. Zdál se mi úzký, divoký, rozeklaný a dlouhý. Myšlenku, že bych se do něj někdy pustila jsem si vůbec nepřipouštěla. Cestou z Tater Zdeněk v autě říká, mohli bychom zkusit příští týden přejít Vidlový hrebeň.  Nápad na 80 procent zavrhuji. Je to hřeben, obtížnost je udávaná III. – V. UIAA. Spousta lidí, co nezná cestu, musí bivakovat, protože je to dlouhé. Odpovídám Zdenkovi, že do toho spíš nepůjdeme.

Vidlový hrebeň spojuje Lomnický a Kežmarský štít a pohled na něj ze Skalnaté doliny je impozantní.

Jenže jakmile mám nasazeného brouka v mozku, hlodá a hlodá. A tak uplyne přesně týden a my stoupáme na Lomnický štít, abychom se této velkolepé hřebenovce podívali na zoubek.

Lézt vyrážíme hodně brzo. Přelezeme zábradlí na Lomnickém štítě a sutí a ukloněnými skalami klesáme dolů do Meděné štrbiny. U nástupu jsme o půl šesté ráno a měníme pohorky za lezečky a rozbalujeme lano.

Úvod vypadá těžší, než je

Hned úvodní pasáž vypadá na první pohled tak trochu odmítavě. Ale zdání klame. Hladký, úzký hřebínek je nakonec příjemné a lehoučké lezení. Po ostré hraně se dostaneme na úzký hřeben. Nohama lezeme buď na tření nebo po drobných stupech a popolézáme jednoduše přes skalnaté zuby. Z druhého zubu není sestup úplně jednoduchý a slušná expozice může slabším povahám trošku rozhodit pohodu. Přiznám se, že i mně se docela rozklepala kolena, takže se raději nechávám spustit na laně. Zdeněk to po mě musí zdolat vlastními silami a po přelezení mi říká, že to fakt lehké nebylo. Pak je terén lehčí. Jdu první, co to jde. Narážím na další komplikovanější místo. Je tu kousek lana se smyčkou, s povděkem tuto pomůcku ke slezení využívám. Dál už je terén zase pohodový.

Díra jako do pekla

Jdeme pořád po hřebeni, obcházíme nebo přelézáme lehčí skalky. Hřeben se postupně rozšiřuje a jedná se v podstatě o chodecký terén, a to až do místa, kdy se před nás postaví skalní stěna. Po lehkých stupních vylezeme nahoru. Jsme ve stínu a je tu docela velká zima. Přecházíme po vzdušném hřebeni, přičemž na obě strany spadají stometrové srázy dolů, pod další stěnu. Lezem koutem. Místy se jedná skutečně o pěkné lezení.  Je to tu i trochu vlhké a hlavně studené. Ruce nám docela mrznou. Těšně před výlezem z kouta je borhák.  Vystrčíme hlavu z koutu a posvítí na nás teplé sluneční paprsky. Hurá. Přehoupneme se zase na druhou stranu hřebene a traverzujeme po „střeše“ směrem ke Kežmaráku. Nohy postupují po nenápadné liště a rukama se držíme za hranou. Prolézáme doleva skalní štrbinou a kousek od nás vidíme slaňovací smyce. Slaníme na jednoduchém laně a pokračujeme po hřebínku, který se stáčí doprava. Máme za sebou Západní Vidlovou vežu (2480 m) a před námi je sestup do Vidlového sedla. Vlevo pod námi vidíme slaňovací místo. Pod námi je díra jako do pekla. Na dramatičnosti přidávají mraky, které letí kolem nás a v povzdálí se rýsují obrysy černých tatranských stěn. Slaníme na dvojitém laně na jednou až do Vidlového sedla. Je tu hodně suti, tak si dáváme sakra pozor, abych neuvolňovali moc kamenů.

Krásné lezení

Vidlové sedlo (2413 m) je nejnižší bod této hřebenovky. Ze sedla lze případně uniknout přes Cmiter do Skalnaté doliny. V sedle docela profukuje. Ještěže si s sebou táhnu péřovou bundu. Lana se nám podaří stáhnout na první pokus, takže z této větrné hůrky můžeme brzo zmizet. Velkou Vidlovou věž tvoří věže. Jako první se nám staví do cesty stěna první věže. Lehké lezení dvojkotrojkového charakteru je bezproblémové. Jen dvakrát je tu kratší čtverkový úsek Dolezeme na malou plošinu.  Ze strany Měděné kotliny pokračujeme ještě jednu délku. Nejprve vede cesta stěnou, která končí exponovanou lávkou. Stupy jsou na ní dobré, chyty slouží spíše jen na přidržení. Lávkou se dostaneme k malému sedýlku mezi první a druhou věží, kde je štand. Před námi je krásné lezení v kolmé stěně. Zpětně hodnotím tuto pasáž jako nejkrásnější z celé cesty. Stupy i chyty jsou všude, jen je potřeba nebýt slepý a dívat se. Cestou míjíme i jednu starou skobu asi dva tři metry nad štandem.

Vrcholovka na Velké Vidlové veži

Po nádherné lezecké stěně nás čeká další bonbónek v podobě úzkého hřebínku s velkou expozicí. Hřebínkem se dostáváme k další věži. Výraznou trhlinou uhýbající doprava dolezeme ke žlábku mezi věžičkama a stěnou pokračujeme pěkným lezeckým terénem na vrchol Velké Vidlové veže (2523 m). Vrcholovou knížku nemůžeme nechat bez povšimnutí, takže se svým zápisem zařadíme mezi šťastlivce, kteří tuto cestu absolvovali. Ale to neznamená, že jsme na konci. Kežmarský štít je ještě sakra daleko. A když se kouknu nazpět, tak Lomnický štít už je taky pěkně daleko. Kus práce je za námi, ale velký kus nás ještě čeká.

Vypečený přeskok

Z vrcholu Velké Vidlové veže míříme úzkým hřebenem, kde nás čeká další vypečený úsek. Asi stodvaceticentimetrový přeskok ze skály na skálu. Narážíme na další slaňovací bod. Na dvakrát slaníme až na trávu, z toho jedno slanění je na nýtu z mailonkou. Ocitáme se v Lievikové štrbině, ze které pěšky dojdeme pod Východní Vidlovou vež. Před námi má být papírově nejtěžší místo za V. UIAA. Jde o jednu délku pěkného, mírně převislého lezení. Po výlezu z převisu je následuje lezení po stěně, kde je potřeba překonat jedno těžší silové místo. Pak už následuje další štand s řetězem. Konečně si dáváme pauzu a nasvačíme se.

Těžké dlouhé slanění

Nabiti novou energií pokračujeme po hřebeni, až narazíme na další slaňák. Čeká nás jedno z nejtěžších slanění, jaké jsme kdy absolvovali. Slanění vede po hraně a jsem moc ráda, že tu nijak extra nefouká. Balancování na hraně a přitom bojovat s větrem by se mi fakt moc nechtělo. Naštěstí se nemusí celá hrana slanit na jednou. Představa mega kyvadla je hrůzostrašná. Během slanění se dá dvakrát přesednou, ale i tak nás táhne gravitace pořád doleva. Konečně jsme v Kežmarské štrbině. Ještě musíme dolézt na Kežmarský štít. Místy jdeme pěšky, místy lehčím lezením překonáváme balvany různých velikostí.

11 hodin dřiny

Tak a je to tady. Po 11 hodinách intenzivního makání stojíme na vrcholu Kežmarského štítu. Vím, že některým borcům stačí na překonání Vidlového hřebene třetinový čas, ale i tak jsme šťastni. A že jsme pomalí? No a. Za nejisté předpovědi počasí bychom do takového podniku nešli, ale slunečný a dlouhý den nám umožnil si tuhle cestu maximálně užít. Nesmím ale zapomínat, že i když bylo lezení spíše lehké, s batohem, ve kterém jsme měli i karimatku a spacák a spoustu vody, bylo trošku namáhavé.

Bylo to opravdu nádherný lezecký den, z celé cesty se mi ale stejně ze všeho nejvíc líbily vertikální metry. Lehké přechody hřebene střídalo často lehké lezení, ale ty pětkové a čtverkové úseky, co se lezou rovnou nahoru, jsem si stejně užívala nejvíc. Místy dodávala lezení kouzlo parádní expozice.  Na to, že mám vlastně strach z výšek, se až divím, jak moc se mi to líbilo.

Euforii střídá zděšení

Euforii na vrcholu Kežmarského štítu střídá zděšení při zjištění, že poslední lanovka nám jede ze Skalnatého plesa za 1:45 hod. Následuje úprk do Huncovského sedlo a následně Huncovskou štrbinou doslova upalujeme. Už jen při představě, že lanovku nestihneme a musíme pěšky scházet až dolů do Lomnice, se mi pletou nožičky. Poslední lanovka jede v 19:10, my s vyplazeným jazykem docházíme/dobíháme na Skalnaté pleso 19:06. Uf!!!!

Zdeněk si splnil přelezením této královské hřebenovky tatranský sen a já vlastně taky, aniž bych ale věděla, že Vidlový hrebeň je i můj sen  Přešli/přelezli jsme ho.  Byla to nádhera, fakt.

Foto: 

 Přešli/přelezli jsme ho. Byla to nádhera, fakt.