Vysoké Taury: Grossvenediger 3666 m
Po skoro osmihodinové jízdě autem parkujeme na malém parkovišti v Hinterbichlu (1329 m). Máme v plánu ještě dnes dojít na chatu Defreggerhaus (2962 m). Batohy jsme si proto zabalili už doma, takže se na parkovišti jen převlečeme a Zdenda si tradičně oblepí nohy kilometry náplastí.
Fotogalerie:
Rozcestník v Hiterbichlu hlásá, že na chatu Johannis Hütte, kterou máme po cestě, jsou to tři hodiny a na Defreggerhaus další tři hodiny. Cesta stoupá až k Johannis Hütte po silnici a cestou míjíme dva kamenolomy. Jezdí tu také dost taxíků, které vozí turisty až k první chatě. Lidé si svezením ušetří dobrých osm set výškových metrů a tři hodiny chůze. My však šlapeme po svých.
Cestou nás chytá první přeháňka. Podobných nás dneska čeká ještě několik. K Johannis Hütte doházíme za dvě a čtvrt hodiny. Zastavujeme se jen na chvíli, abychom posvačili, a pak šlapeme dál. Cesta vede příjemným chodníčkem po travnatém hřebínku. Dešťové přeháňky se mění ve sněhové. Cestou ještě dobíráme vodu z potoka. Postupně se mění tráva v suť a poslední úsek vede už jen po kamenech. Na Defreggerhaus docházíme za dvě a tři čtvrtě hodiny.
Jako první se jdeme ubytovat, pak už jen vaříme čaj a odpočíváme. Venku se zatím zcela zatáhlo. Je mlha a není nic vidět. O čtvrt na deset jdeme do ledového matrazlageru, nasadíme čepici a zabalíme se do dvou dek, které kolem těla pořádně udusáme, aby nikudy nepronikal studený vzduch.
Chceme vyrazit k vrcholu brzy, tak máme budík na pět hodin. Sice jsme oba už od čtyř hodin vzhůru, ale do páté hodiny se vydržíme válet. V pět hodin rychle sbalíme své věci, abychom nebudili ostatní, posnídáme a v šest hodin vycházíme z chaty jako první. Chvíli za námi pak jde ještě jedna dvojice kluků.
Cesta vede nejprve po skalnatém úbočí, po kterém se vystoupá k ledovci, kde se navazujeme na lano. Pořádně fučí, tak jsme rádi, že máme s sebou péřovky. První část cesty po ledovci vede traverzem a až později se začíná zvedat. Vítr je čím dá silnější a stopy z předchozího dne jsou zaváté. Snažíme se jít místy, kde tušíme náznak cesty a doufáme, že jdeme správně a trhlinám se tak vyhýbáme. Pár je jich vidět, ale ty schované snad míjíme. Ale občas se nám podaří zabodnout hůlku do prázdna. Nepříjemný je to pocit. V polovině stoupání do sedla se ujímá prošlapávání dvojice kluků, co jde celou dobu za námi. Kromě stále sílícího větru začíná padat i mlha a slabě sněží. Markétě se dělá na tváři omrzlina, která se vybarví do tmava.
V sedle to kluci otáčí, my chceme jít dál. Dochází nás skupina s horským vůdcem. S radostí ho pouštíme před sebe, přece jen je místní, zná terén a ví, kudy vést stopu. Jdeme mu v patách. Před závěrečným úzkým hřebínkem se schází naše cesta s cestou vedoucí z chaty Neue Prager Hütte. Na hřebínku se moc vyhýbat nedá. Je široký tak 40 centimetrů a na obě strany stametrové srázy. Ty však nevidíme, protože je mlha. Trochu adrenalinu ale vyvolávají silné poryvy větru, které občas naruší naši rovnováhu. U kříže je pouze skupina s vůdcem. Rychle vytahujeme foťák a děláme vrcholové fotky. Po chvíli však foťák zamrzá. Tak už nemáme důvod na vrcholu setrvávat. Je zima, fučí a k vrcholu se blíží další skupinky. Honem přelezeme hřebínek a pochvalujeme si, že nám to vyšlo. Za chvíli bude totiž na vrcholu narváno. Sestupujeme v bílé tmě, stopa je opět zavátá a to i přesto, že před malou chvíli tudy prošlo docela dost lidí. Za námi zbystříme zase horského vůdce. Tak ho necháme projít a jdeme za ním. Orientace v sedle není za mlhy vůbec jednoduchá. Všude kolem bílo, skály po stranách nejsou vidět. Snadno by se dalo sejít z cesty a zabloudit do trhlinového pole. Držíme proto tempo s vůdcem a sestupujeme dolů. V traverzu, kde začíná být i vidět, kam má člověk jít ho předcházíme a pokračujeme ke skalnímu stupni, kde končí ledovec. Odvážeme se z lana, posvačíme a sestupujeme dál k chatě. Ani na chatě se nijak dlouho nezdržujeme, protože nás čeká ještě dost dlouhý sestup k autu. Za drobného deště docházíme za hodinu a půl k Johannis Hütte, kde si dáváme za odměnu jedno pivo a pak sestupujeme po silnici dolů do Hinterbichlu. Cesta to je hodně úmorná a únavná. Nohy už toho mají skutečně dost.
U auta s obrovskou úlevou sundáme boty a až pak začínáme přemýšlet, kde budeme spát. Kemp v Hinterbichlu sice je, ale o pár kilometrů dál a taky v nižší nadmořské výšce je také kemp. Volíme vodácký kemp v Schleitenu.
Další den odpočíváme a řídíme se tradičním lezeckým pravidlem. Doba, kdy se leze, je doba půstu. Markéta například za celý den snědla tři rohlíky. Zato den, kdy se odpočívá, se dá přirovnat obžerství. Zatímco Zdenda se snaží držet si svůj jídelní standard, Markéta jí tento den jen jednou denně. Začne ráno snídaní, po které plynule přejde k několika dopoledním svačinkám, obědu, dalším odpoledním svačinkám a večeři. Krátké chvíle, kdy zrovna nesvačí či neobědvá, prokládá tyčinkami a arašídy.
Sobota:
Hinterbichl 1329 m 13:50
Johannis Hütte 2116 m 16:05 (odchod v 16:20)
Defreggerhaus 2962 m 19:00
Neděle:
Defreggerhaus 2962 m 6:04
Grossvenediger 3666 m 9:30
Defreggerhaus 2962 m 11:48 (odchod ve 12:20)
Johannis Hütte 2116 m 13:50 (odchod ve 14:20)
Hinterbichl 1329 m 16:20