Západní stěna Lomnického štítu - Puškáš V. UIAA
Západní stěna Lomnického štítu, Puškášova cesta V.UIAA, 7 délek. Přístup do Téryho kuláru Gipsyho feratou z ramene Lomnického sedla.
Puškáš v západní stěně Lomnického štítu je stará klasická cesta, která je dodnes natolik oblíbená, že se na ni stojí i fronty. A není divu. Už samotný přístup v podobě sestupu Gipsyho feratou do impozantního Téryho kuloáru je zážitek sám o sobě. A k tomu pěkná pevná žula, odjištěné štandy a sem tam se narazí i na postupový nýt nebo starou skobu. Skoro se mi chce říct, co víc si lezec může přát, takže je jasné, že takhle cesta se nutně musela vyskytnou i na našem tatranském seznamu.
Chceme do cesty nastoupit co nejdříve, proto volíme možnost přespání na Skalnaté chatě. Po smrti legendárního Laca Kulangy se chataření ujal jeho syn Pavel, který umožňuje na chatě se ubytovat. Této možnosti využíváme a děláme dobře. Do cesty se dostaneme docela brzy, takže jsme na začátku fronty, která se tam v průběhu dopoledne vytvoří.
Po šesté hodině ráno opouštíme příjemnou chatu a stoupáme do Lomnického sedla. Sluníčko svítí a je krásné tatranské ráno. Na Skalnatém plese je ještě klid, protože zatím nejezdí lanovka, která tu brzy začne chrlit mraky turistů.
Sestup do Téryho koluáru je zážitek
Za hodinu a čtvrt jsme v Lomnickém sedle a rovnou pokračujeme dál. Musíme najít Gipsyho feratu, kterou se dostaneme do Téryho kuloáru. Využíváme moderních technologií k tomu, abych ji snadno a rychle našli. V mapách nainstalovaných v telefonu je přesně zaznačený bod, kde máme sejít z cesty vedoucí z Lomnického sedla na Lomnický štít. Odbočíme správně a je vidět, že není nutné se spoléhat jen na civilizační výdobytky. Naši předchůdci tu postavili mužíky, kteří nám ukazují cestu dál. Ferata je skutečně odvážná, docela dlouhá a expozice je tu slušná.
S pomocí řetězů sestoupíme do Téryho kuloáru, kterým naopak stoupáme podél skal pod nástup. Míjíme legendární hokejku. Chvíli do ní zvědavě nakukujeme, ale oba usoudíme, že zatím nenastal ten správný čas, pustit se do ní.
Na cestu se stojí fronty
Obrovský sutinový Téryho kuloár docela opticky klame. Nástup je dál, než se zprvu zdálo a dá docela zabrat. Funím jak o život. Nechci se moc courat, protože v dáli vidím sestupovat feratou další lezce a další stoupají vzhůru z Malé Studené doliny. Nakonec nás předbíhají dva Poláci a samozřejmě si z množství cest, které Západní Lomnice nabízí, vybírají zrovna Puškáše. Ostatně, jak později uvidíme, těch lezců, co mají pro dnešek vybranou stejnou cestu jako my, je docela dost. Ti, co si nepřivstali nebo šli na nástup až z Tatranské Lomnice si doslova vystojí frontu.
Od Skalnaté chaty nám to k nástupu trvalo 3 hodiny. Dáme si v klidu nejprve svačinu, protože Poláci dorazili k cestě první, tak čekáme, než odlezou z prvního štandu. Příjemné je sluníčko, které do stěny začalo svítit kolem desáté hodiny. Mám radost, že se zase jednou nemusím ve stěně klepat jak ratlík.
O půl jedenácté se dostáváme na řadu. Mezitím přišli další lezci, kteří pomalu, ale jistě začínají tvořit, frontu.
Na „zahřátí“ kout v lednici
V úvodu tu máme výrazný otevřený kout ubývající doleva. Když se člověk dobře do skály zadívá, uvidí z nástupu i první postupový nýt. Cestou jsou pak celkem tři postupová jištění. Délka je to lehká, ohodnocená trojkovou obtížností UIAA, ale skála je hodně studená, tak máme oba zmrzlé prsty. Skoro jako bychom lezli nějakou ledničkou. V této délce se není kde ztratit. Štandy je na dvou borhácích, které si protáhneme smyčkou. Nedočkaví Němci nepočkali, než odlezeme ze štandu, tak se tu mačkáme a pro tři lidi je tu docela hodně těsno. A navíc se tu mačkáme tu docela dlouho. Zdenda sice odlezl do druhé délky, ale Poláci před námi se na druhém štandu zasekli, protože se rozhodli spojit dvě následující délky v jednu. Což ale moc kvůli tření lana nedoporučuji.
V druhé délce není co řešit
Ještě i druhá délka se nese v duchu lehčího lezení. Nejprve pokračujeme výrazným koutem pořád doleva, který postupně přechází ve stěnku, po které lezeme už rovnou nahoru. Cestou je dvakrát nýt a Zdeněk zakládá jeden friend. Na stěně byly dobré stupy v podobě mystiček a lišt a žádné problémy ani chytáky tu na lezce nikde nečekaly. Druhá délka je zkrátka pohodová trojka, která výše přechází do čtyřkové obtížnosti.
Třetí délka je tak trochu kličkovaná
V úvodu třetí délky se rovnou vrhneme do traverzu, ale nijak dramatického. Cestou se dá využít stará skoba. Zdeněk ji hodně prodloužil a udělal moc dobře. Druholezec se pak nesmí nechat zlákat lezením nahoru, kam ho táhne po vycvaknutí expresky ze skoby lano. Naopak je vhodné pokračovat ještě tak dva, dva a půl metru v traverzu dál doprava. Což bez problémů udělám i já, věčná bojovnice s traverzy. Stěna nahoru je na první pohled lákavá, ale člověk tam moc chytů ani stupů nenajde, zatímco v trojkovém traverzu si můžu vybírat.
Po oněch dvou metrech už lezeme zase rovnou nahoru až dolezeme pod plotnu, kde narážíme na další nýt. Pod ní lezeme po dobrých stupech a chytech doleva až se dostaneme ke čtyřkovému úseku. Po stupních dolezeme na docela pohodlný štand na polici. Jsou tu dva borháky a jedna stará skoba s kruhem. Zdenál tu zakládá ještě jeden větší friend. Odtud už začíná těžší lezení a dole pod námi hustota lezců taky roste. „Jak tak koukám, kolik je tu lidí, tak tu asi dávají něco zadarmo,“ hlásí Zdenda, když dolezu za ním na štand. A má pravdu. Nad námi lezci, pod námi další dvě dvojky a další sedí pod nástupem. Hold, takhle tatranská klasika je velmi oblíbená. A není se čemu divit, protože se jedná o opravdu pěkné lezení v pevné žule.
Komín, co současně vcucává a vyhazuje
„Tak a je to tady,“ bleskne mi hlavou, když se pustím do prvních metrů čtvrté délky. Hned na úvod tu máme těžší pasáž. Nalézá se do široké spáry, která se postupně mění v komín. Postrádám tu snad vše, po čem lezec touží – dobré stupy, dobré chyty. Spára se postupně mění v otevřený kout. Je to takový podivný kout. Současně mě vcucává dovnitř a současně vyhazuje ven. Ale zase tu má prvolezec docela dobré možnosti na zakládání vlastního jištění. Soukám se, vztekám se. Nejde mi to. Opět propadám lezecké depresi. Tohle má být za čtyři plus a já se tu cukám, jakoby to byla aspoň sedmička. Vytasím svou zbraň, začnu si sama ze sebou povídat. A ono to funguje. Sem tam zkusím dát nohu zvenku na nějaký ministup a vysoukat se o nějaký ten centimetr nahoru. Pět metrů lezení mě stojí sil jako kdybych lezla kilometr. Ale dám to. Zázrakem se dostanu přes onen těžký kout a terén, jak mávnutím kouzelného proutku zlehkne. Ještě ale nemám v této délce vyhráno. Do cesty se mi staví stěna. Zkouším lézt po ní, ale nechce mě pustit. Tak zase zalezu do útrob skály a nechám se vcucnout koutem.
Minuli jsme štand, kde vidím jeden borhák a jednu starou skopu. Pohodlný moc nebude. Oblézáme štand zleva přes menší břicho a pokračujeme se rozšiřujícím se koutem do stěny, kde je těsně pod komínem další štand. Ty dva štandy jsou od sebe asi 10 metrů. Rozhodně je lepší dolézt do tohoto horního, kvůli další délce, i když je to extrémně nepohodlný visící štand. Nakonec ale musím konstatovat, že to byla moc pěkná délka. On má člověk jiné pocity, když leze a zcela odlišné, když má těžší místo za sebou. To si pak připadá jak největší borec. Konec nadýmání se vlastní pýchou. Musíme pokračovat dál, ať nemusí lezci za námi dlouho čekat.
Pátá délka je nejkrásnější
Před námi je pátá délka a teprve teď nás čeká „Pan komín“. Je na čase ukázat, jak jsme na tom s komínovou technikou. Podle popisu má být tato délka nejtěžší a po jejím vylezení musím konstatovat, že i nejkrásnější. Tahle délka má udávanou obtížnost pět, ale pořád je na čem stát nebo se čeho držet. Občas využíváme stupy z venku komína, občas musíme zalézt do něj. Při výlezu z komína je potřeba překročit na skalku vlevo, kde je štand. Cestou jsme narazili na dvě skoby a jeden borhák. Na štandu by se člověk chtěl i kochat, ale bohužel čas na to není. „Tak pojď, předejme si matroš, přemotejme lano a pokračujme dál, ať to tady nezdržujeme,“ popohání mě Zdenál. A já bych se přitom tak moc chtěla kochat. Výhledy odsud jsou opravdu parádní.
Pidichyty i tutová madla
Na úvod šesté délky se pustíme do docela lehkého žlábku. Vlevo je cesta jednodušší. Žlábek pomalu uhýbá doprava, kde narážíme na skobu a žlábek přechází v pilíř a také v těžší lezení. Na nohy i ruky jsou tu jen jakési pidichyty. Hodnotím toto místo jako nejtěžší z této délky. Pak nalézáme doleva do traverzu. Hrana kamene výborně bere. Takové madlo nerada opouštím. Zvlášť, když mám nohy jen na tření. Ale co naplat. Hezký chyt je sice super věc, ale zůstat viset tady nechci. Musím se s kamenem rozloučit a trochu těžším výlezem se dostat z tohoto traverzu a naopak se dát zase mírně doprava, kde už lehčím terénem dolezu za Zdendou na štand.
Exhibice na závěr
Blížíme se do finále. Nahoru vedou dva žlábky, nám se více líbí ten pravý, kde se dá výborně založit friend a brzy narážíme na skobu. Takže asi volíme cestu jako většina lezců. Musíme zmáknout trochu těžší překroky v traverzu doleva, ze kterého se vydáme pár metrů rovnou nahoru a Zdeněk na velkém kameni zaštanduje. Vrtá mi hlavou proč, vždyť jsme takřka na vrcholu. Na konec cesty zbývá už jen pár desítek metrů. A v tom mi to dojde. Galantní muž chce, aby si jeho věčná druholezkyně taky užila svou chvilku slávy. A taky moc dobře ví, že terén je fakt lehký a předá mi velení. Jako zdatný prvolezec odlézám ze štandu dvojkovým terénem na severozápadní hřeben se slovy: „doufám že se nepodělám medvědovi v tlapách“ přelézám tuto „náročnou“ pasáž a jako „velký horolezec“ dolézám na vrchol Lomnického štítu, kde před zraky ceprů, kteří vyjeli na vrchol lanovkou, machrovsky přelézám zábradlí. Fotoaparáty turistů jen cvakají, jak chtějí ulovit fotku horolezce. Rozdávám úsměvy na všechny strany. Ach, ta pomíjivá kapka slávy. Tohle na jiných tatranských vrcholech lezec nezažije. Tam je většinou sám jen se svým parťákem. A užívá si Tater a ne turistů, a to je mnohem lepší. Ta divočina na vrcholu Lomnického štítu je na nás až moc velká.
- Prvovýstup: 1948 J. Andráši, A. Puškáš, K. Skřipský. Někdy je cesta uváděna jako Stanislawského, ale to je chyba.
- Sestup: po řetězech a kramlích Emericiho nářekem.
- Téryho kuloár dostal název po lékaři Edmundu Viliamu Térym, který má na svém kontě prvovýstupy na Prostredný hrot a Pyšný štít.
- V minulosti se Lomnickému štítu, druhému nejvyššímu vrcholu Vysokých Tater, říkalo Dedo.